CHRIS CORNELL - Euphoria Morning

90%

Náhlá a nečekaná smrt Chrise Cornella šokovala zástupy rockových fans napříč celým světem, a protože zmíněný hudebník patřil i mezi mé velké oblíbence, považuji za vhodné uctít jeho památku připomínkou v podobě recenze jeho prvního sólového alba, od jehož vydání uplynulo již osmnáct let. Nahrávka vznikla v roce 1999, přesně v mezidobí mezi zpěvákovým veleúspěšným účinkováním v čele grungeových SOUNDGARDEN, které postupem doby dostal na piedestal nové rockové revoluce zažehnuté kapelami ze Seattlu v průběhu první poloviny devadesátých let, aby je v roce 1997, tedy doslova na vrcholu popularity, rázně uťal, a jeho následným účinkováním v groove-rockové super-skupině AUDIOSLAVE, kde se zpěvák setkal s třemi hudebníky do té doby známými z řad levičáckých agitátorů RAGE AGAINST THE MACHINE. Navzdory faktu, že album „Euphoria Morning“ má do dnes pozici opomíjené a vcelku podceňované desky, šlo na sklonku devadesátých let o úspěšný projekt, kterého prodeje se pouze ve Spojených státech vyšplhaly k téměř čtyřsettisícové hranici. Je však pravdou, že ve srovnání se stěžejními alby SOUNDGARDEN deska trochu zapadla, to však ještě dnes nic nevypovídá o její kvalitě, nezpochybnitelném niterném kouzle a poctivosti.

Chris Cornell tehdy po rozpuštění své mateřské úderky ustoupil sice trochu do ústraní, ale právě jeho sólový debut, na kterém pracoval s dvojicí přátel z branže – Natasha Schneider, Alain Johannes (manželé tehdy působili ve společné kapele ELEVEN, která na podzim roku 1996 dělala SOUNDGARDEN předkapelu na jejich koncertě v Praze v Malé sportovní hale), připomenul, že z hlediska výpovědní hodnoty a muzikantské vitality má stále co říci. Byť deska působí o dost introvertnějším a komornějším dojmem než alba bouřliváků ze SOUNDGARDEN, může se vedle nich směle postavit.  Firmou Interscope byl nakonec název díla změněn z původního „Euphoria Mourning“ na konečné „Euphoria Morning“, jakkoliv si některá pozdější vinylová vydání zachovala onen původně zamýšlený název. Materiál zde zachycený, kterému je vlastní ona vroucně melancholická nálada a jistý prvek nervnosti, neodmyslitelně patřící ke Cornellovu pěveckému projevu plnému jisker, výrazně čerpá z psychedelických nálad a obrací pozornost k hlavnímu aktérovi nejen jako ke skvělému zpěvákovi s originálním hlasem, ale i jako výtečnému skladateli a hudebnímu aranžérovi uctívající historii rocku. Dílo totiž oplývá chutí po dobrodružném blouznění a svou náladou může leckomu evakuovat zvuk THE BEATLES z druhé poloviny šedesátých let, velkých to zpěvákových vzorů, ke kterým stylem komponování tíhl již v pozdní etapě SOUNDGARDEN, zejména tedy na albu „Down On The Up Side“ (1996). Ospalá nálada, ve které Cornellův hlas teskní nad dojemnými kytarovými vyhrávkami a občasně si pomůže i nějakým tím barovým piánem, plouživě osvěžujícím kocovinovou mlhu přetěžkých rán, má velké charisma a nepopiratelnou srdnatost.

Deska začínající skladbou „Can´t Change Me“ (tahle věc byla nominována v roce 2000 na cenu Grammy, jinak na albu se nachází ještě její verze s francouzsky odzpívaným textem) platí za jeden z nejosobnějších materiálů, co Chris Cornell ve své bohaté kariéře stvořil a všechny skladby, a to i téměř dvacet let po svém vydání, stále dýchají obrovským vnitřním kouzlem a univerzální dokonalostí, nepokřiveny uměle vynucovanými módními prvky. V díle jde zkrátka o písničky a ty zdejší se zkrátka povedly, neboť nosné melodie a vypjaté zpěvové linky a refrény jsou ještě dnes schopny oslovovat mnohé a to velmi trvanlivě. Výrazným prvkem je přirozený akusticky kytarový základ, spojující dílo do jakéhosi folk-rockového paklíku, který Chrisovu hlasu sluší. Když budu rozebírat skladbu po skladbě, zřejmě nenarazím na slabší chvilku, takže tak učiním jenom zběžně. Posluchačovu mysl rozjitřil již onen singlový úvod v podobě „Can´t Change Me“, což je samo sebou jedna z nejvýraznějších položek už kvůli těm originálním psychedelickým zvukům, které se skrz ní plazí. Teskná „Flutter Girl“ s čvachtavou funky kytarou a karovanovým rytmem Chrisovi tehdy zbyla ještě z jamů k albu „Superunknown“ od SOUNDGARDEN, zatímco „Mission“ byla později použita k soundtracku k filmu Mission Impossible 2 s Tomem Cruisem v hlavní roli. Mne osobně nejvíce oslovují vypjatější věci jako rozmáchlá „Preaching The End Of the World“, dojemná „Moonchild“, nebo intenzivně prožívaná „Steel Rain“ (zde se jedná zřejmě o nejlepší pěvecký výkon) či šedesátkově  vláčná „Disappearing One“ zkrášlená decentními hammondy, které odhalují Cornellovu schopnost dostat do skladeb obrovskou dávku srdce a tím tak bez problémů všechny přikovat. Album odhalilo tužby po větší eklektičnosti a hudebníkův velký potenciál i mimo kapelu, s kterou pár let před tím doslova a do písmene dobyl celý svět.

20.05.2017	Diskuse (21)	Stray janpibal@crazydiamond.cz