CHURCH OF MISERY - Born Under A Mad Sign

70%

Jak dalece šílená musí být japonská doom/sludge/stoner-metalová kapela, která se ve svých písních zabývá osudy sériových vrahů? Baskytarista Tatsu Mikami, který podivínské CHURCH OF MISERY vede již od roku 1995, musí být řádně zakousnutej bastard, který své valivé groovy hrne, navzdory všem vyvstalým nástrahám a personálním těžkostem. Jestliže na kapele ani moc nelze vysledovat zásadní stylový vývoj, pak při srovnání produkce jednotlivých alb právě letošní novinka „Born Under a Mad Sign“ vítězí a platí zřejmě na nejvyzrálejší kus muziky od těchto obdivovatelů kapel DOWN, CORROSION OF CONFORMITY či CROWBAR. Metalové pojmy z amerického Jihu jsou totiž ve zvuku Japonců jasně rozpoznatelné coby inspirační zdroje, stejně jako tomu jistě bude v případě britských legend BLACK SABBATH.

CHURCH OF MISERY setrvávali po čtvrtstoletí coby striktní zástupci undergroundového přístupu a tak šlo jejich hudbu, ve které to většinou dunělo opravdu zatěžkaným rock´n´rollem, vnímat s velkým nadšením především z perspektivy konkrétního žánrového sledovače. Není zde žádná všeobecná muzikální přidaná hodnota, takže jsou jejich songy ještě monotónnější, než produkce jejich slavnějších vzorů. Zvuk CHURCH OF MISERY tak můžeme nazvat stvrzením již stvrzeného. Pokud jste však fanoušky anselmových DOWN, máte rádi živelný louisianský groove, masivní metalové riffy a mysteriózní odér vztahující se k tamní bluesem prosycené kultuře, pak tuhle desku můžete vítat pouze s nadšením. Kapela na ní působí dostatečně jistě i navzdory předchozím personálním obměnám a dnes se ukazuje jako vyzrálý organizmus naladěný na dřevní a řádně hlučný doomy rock´n ´roll, jež bych si v jejich případě dovolil nazvat mord-metalem.

I vzhledem k délce přesahující padesát minut však poslech nemusí být zrovna snadnou záležitostí a to především pro ty posluchače, kteří se necítí být spřízněni právě s tímto konkrétním žánrem a vnímají hudbu více mainstreamově a globálně. Ze skladeb se snad ani jedna nedá vypíchnout jako potenciální vypalovačka či dokonce hit. Album je vlastně konzistentní a setrvale se valící doomovou masou, ve které to vře pod nánosy sabbathovských riffů, různých boogie a bluesových vyhrávek a sludgeové neotesanosti. Bubeník Toshiaki Umemura a session kytarista Yukito Okazaki byli rekrutováni z kapely ETERNAL ELYSIUM, zatímco zpěvák Kazuhiro Asaeda se již dříve objevil na jedné desce této kapely. Právě s nimi Tatsu Mikami vybrousil novou podobu své životní kapely.

Přejděme tedy k samotným skladbám. Houpavé boogie „Beltway Sniper“ má v sobě nekašírovanou tíživost a tunu zvráceného smutnění, přesto bych si song věnovaný bývalému mariňákovi černé pleti a psychopatickému střelci z Virginie roku 2002 Johnu Allenu Muhammadovi představoval jaksi divočeji. Těžkotonážní válec „Most Evil“ má v sobě riffovou valivost a místy doznává až pochodové závažnosti, kterou emocionálně rozčeří snad jen úsek s bluesovými sólíčky. Kazuhiro Asaeda se zde představuje v nejúpěnlivější hlasové poloze na desce. Středobodem této věci je téma Fritze Haarmanna, řezníka z Hannoveru, jednoho z vůbec nejhrůznějších sériových vrahů počátku dvacátého století (jeho portrét dostal prostor i na coveru alba). Trojka „Freeway Madness Boogie“ platí za svižnější rockec, co po dálničním asfaltu rozšafně swinguje. Paradoxně je song připomínkou jednoho z nejsadističtějších zabijáků - kádrováka stopařů Randyho Krafta. Ten proslul mučením svých objetí, ale především také tím, že na počátku osmdesátých let, v době svého největšího řádění v oblasti Kalifornie, navenek působil jako bezúhonný počítačový expert. 

Na sexuálně vlnícím se groovu a struktuře plné boogie kytarových vyhrávek stojí „Murder Castle Blues“, která vypovídá o vůbec prvním evidovaném americkém sériovém vrahovi, kterým byl v éře průmyslové revoluce a vynálezů chicagský hoteliér H.H.Holmes, předobraz o něco mladšího londýnského Jacka Rozparovače. Strohou tvrdost a riffovou úsečnost má v sobě „Come And Get Me Sucker“, točící se okolo šéfa sekty davidiánů Davida Koreshe. Asi nejzdařilejším kusem se nakonec jeví ten závěrečný - „Butcher Baker“, jež vypovídá o tzv.lovci z Aljašky Robertu Hansenovi a spojuje v sobě všechny přednosti soundu CHURCH OF MISERY. Mimo žánrové mantinely má však deska, díky své zatvrzelosti a tunelovému vidění světa této kapely, jen malou šanci oslovit širší pole posluchačů a to ačkoliv se v jejím případě jedná o nepochybnou žánrovou kvalitu.

07.12.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz