CLUTCH - Book Of Bad Decisions

60%

S hlasem jako drtička štěrku má Neil Fellon vždy velkou šanci nestát stranou, ale naopak, strhnout na písně CLUTCH náležitou pozornost. Nutno říct, že i přes civilní vyznění této kapely z Marylandu, jinak také po celá léta působící spíše jako parta řemeslníků, než hudebníků co mají touhu docílit určité popularity, se mu to v poslední dekádě docela daří. CLUTCH dnes působí o dost etablovaněji na americké scéně a dokonce si získali v posledních letech mnoho fans na Starém kontinentě. Aktuální materiál, nahraný v Nashvillu za asistence Vance Powella, dává CLUTCH šanci ve svém tažení pokračovat. Nová kolekce „Book of Bad Decisions“ vlastní totiž znovu všechny parametry poctivé rockerské práce, na jakou jsme byli od této kapely zvyklí i v nedávné minulosti. Čtyřčlenná kapela znovu sází na přirozenost a její hutný sound opět vyvěrá ze základů rock´n´rollu.  Deska sice neoplývá obdobným tahem a chytlavostí jako v případě dvou předchozích děl, ale určitě se o ní nedá říct, že by byla špatná nebo nehodná jména CLUTCH. Skladby v sobě koncertují určitou nervozitu vyvěrající nejčastěji z lyrické složky a její prezentace, zde dost často nastavující zrcadlo sociálním aspektům života ve Spojených státech amerických posledních let.

Je třeba doplnit, že jakkoliv materiál nepůsobí zas až tak chytlavě a hymnicky jako např. deska „Earth Rocker“, neznamená to, že bychom se potýkali s průměrnou sadou nahranou rutinním způsobem, u nahrávky se totiž podařilo docílit vynikajícího zvuku, nanejvýš plného, moderního a průrazného, dost často ovlivněného celou řadou krabiček či syntezátorových dokreslovadel. Kapela celkově šlape jako dobře namazaný stroj a podporuje svého šéfa bytelnými laufy. Fellonův drásavý hlasový projev už je kapitolou samou pro sebe a je ústředním prvkem všech zdejších skladeb. Co je zde ještě třeba vypíchnout, je především skutečnost, že album neoplývá přílišnou rychlostí (jednou z mála výjimek je třeba odsýpající boogie rokenrůlek „Vision Quest“) a vlastní spíše songy ve středních tempech, silně inklinující k blues a americké tradicionalistické škole. Všechny ty pozvolně plynoucí vály, postavené na riffech, vlastní základy v tamním folklóru. Právě i vzhledem k tomu patří rozmáchlejší věci podpořené orchestrací a synťáky mezi dominantní kusy neprvoplánového nosiče. Z nejlepších písní mohu vypíchnout třeba „In Walks Barbarella“ nebo „Emily Dickinson“. Deska, která určitě není na první poslech, má svou neoddiskutovatelnou kvalitu a její kouzlo spatřuji v pestrosti provedení skladeb, což ostatně potvrzuje i pošmourná jemnůstka na závěr nazvaná „Lorelei“. Určitě ne jedna z nejlepších desek kapely, ale pořád žádná šmíra.

18.09.2018	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz