COAL CHAMBER - Rivals

50%

A maškary jsou zpět, otázkou zůstává, kdo o to bezvýhradně stál? Kalifornská nu-metalová čtveřice si na sebe kdysi dávno mohla patlat kilogramy pudru a různých malovátek, dělat ze sebe nejrůznější pošuky a outsidery, přesto pro mne hudebně na sklonku devadesátých let symbolizovala povrchnost, obyčejnost a plytkost přístupu k tehdejší nové tvrdé muzice, přesně tohle sebou COAL CHAMBER táhly od svého založení až do rozpadu v roce 2003. Do uší bijící nenápaditost a lpění na všech výrazných klišé tehdejší groove metalové scény z nich vždy dělaly klasický módní produkt amerického střihu. Náhlé najetí velkého množství kapel na určitou formu projevu je ve Spojených státech vlastně už od osmdesátých let tradicí, a přestože COAL CHAMBER patřili k těm starším z celého nu-metalového hnutí, nikdy si (na rozdíl od uznávaných značek typu KORN, DEFTONES nebo SYSTEM OF A DOWN) nedokázali vytvořit osobité pojetí a vlastní hudební ksicht, díky kterému by se byli schopni bez spekulací odlišit od všech těch mladších plagiátů a kapel bez nápaditého přístupu a stát se dlouhověkou záležitostí.

Od nové desky jsem nečekal příliš, kromě profesionálně, a řekl bych i rutině, zhotoveného řemesla však ani nic extra nedostal. Vlastně jde o album v jejich klasickém stylu, jen je jaksi zvukově mohutnější a poplatné moderní době, která se zdá být více otevřená různým stylovým fúzím než tomu bylo před patnácti lety, takže je dnes vlastně v onom groove-metalovém stylu možné, že si sem proklestí cestu nějaký ten robustnější thrashový part nebo pidlikající kytarový motiv, který frontmanovi Dezovi zřejmě mohl zůstat v hlavě a to z doby, kdy tento aktivní týpek působil u další své formace, u neo-thrashových DEVILDRIVER, kde působil v době spánku COAL CHAMBER a trendy paňácům velely navrátit se v letech 2005-2010 k hodnotám klasického metalu.

„Rivals“ je sice poctivě zhotovenou a semknutou sbírkou, prostřednictvím které se vrací tahle skupina ke všemu zásadnímu, co je kdysi dávno hudebně charakterizovalo, ale rovněž jde opětovně o materiál, který ve mně, jako v někom kdo stojí vně oné fanouškovské základny tohoto stylu, nevzbouzí nějakou zanícenou pozornost, natož pak nadšení. Připouštím, že možná někdejší fans budou z nových skladeb, když ne přímo nadšení, tak s nimi budou alespoň trochu spokojení, ale pro mne je tohle prostě prefabrikát bez nápadu a bez nosné myšlenky.

V prvé řadě jde o riffovitý nu-metal toho nejobyčejnějšího zaoceánského ražení, který se hrál už krátce po polovině devadesátých let. Houpavé tříminutové skladby po vzoru SOULFLY se zde prodírají řadami záseků, vše je agresivní, ale také dávno slyšené, objevené, nepřekvapivé. Přímočarý charakter je základem skladeb, takže refrény úsečně a krátce sdělují, o co tady vlastně jde a ani nasraný hlasový projev Deze Fafary, který je přes patnáct let stále stejný, celou věc zrovna neposouvá - tzn. panterovský vokální mustr se stal v průběhu uplynulé dvacetiletky jakousi nepsanou normou a mě osobně něco podobného poslouchat příliš netěší.

Jinak kapela jde samozřejmě do všeho naplno, přesně jako kdysi. Dnes ji tvoří neměnná trojice Dez Fafara (zpěv), Mike Cox (bicí) a Miguel Rascón (kytara), aktuálně doplněná o baskytaristku Nadju Peulen, rusovlasou a z mého pohledu lépe vypadající nástupkyni panenky Rayny. Nadja se už v době dávno minulé jednou v řadách kapely mihla, a sice v letech 1999-2000, kdy jsem jí měl možnost dokonce vidět naživo v akci. COAL CHAMBER totiž tehdy na evropské šnůře dělali support newyorským TYPE O NEGATIVE a já si na koncert zeleno-černé legendy zajel do saského Chemnitzu. Prostě nový album od COAL CHAMBER je tady a je na mne až přespříliš znormalizovaný. Žádné velké překvapení se nekoná. Berte nebo nechte ležet, já osobně překračuji a jdu jinam.

29.07.2015	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz