CONCEPTION - State Of Deception

80%

CONCEPTION jsem vždycky považoval za progresivní kapelu, v níž invenční a technicky skvěle vybavený kytarista Tore Østby s pomocí party výborných muzikantů realizoval svou osobitou představu o melodickém (power) metalu. Netvrdím, že je dvojka jeho projektu ARK de facto nejlepší deskou CONCEPTION, nicméně můj přístup k hodnocení první comebackové a celkově teprve páté řadovky norského kvarteta se rozhodně nebude odvíjet od nadšení z toho, že Roy Khan konečně znovu a zatraceně dobře zpívá. Podstatnější bude míra kontaminace gotizujícími KAMELOT, které by mohly nasvědčovat jak výstupy z posledního photo session, tak albová obálka. Na druhou stranu, pokud muziku v podobném stylu zaštítí právě Tore, odepsat, resp. nazírat ji jako pop metalový produkt půjde jen velmi těžce. Určitě by také nikoho neurazilo, kdyby dotyčný pomohl na svět něčemu s parametry Khanovy sólovky, jež by do lehce progresivního hávu některé komerčně osvědčené polohy pojala.

Posledně uvedená alternativa se přitom nabízí, protože, co si budeme povídat, Roy u KAMELOT vyrostl v pěveckou hvězdu, a na svou domovskou skupinu tak upozornil množství fanoušků, kteří by o ni jinak nezavadili. Rýsuje se nám tedy varianta v podobě přetlačované mezi tradičním mixem evropského power metalu s klasickými alby QUEENSRŸCHE na straně jedné a Toreho snahou o progresi, eventuelně provázenou žádaným pop emo nábojem. Poměr a kvalita uvedených složek se bude odvíjet od ambicí a aktuálních možností dvou výrazných osobností, přičemž nelze opomenout ani tvůrčí vklad rytmické sekce, který byl na dosavadních deskách evidentní. Bez bubeníka Arve Heimdala, který měl navíc právě na novince složit dvě skladby, a excentrického baskytaristy Ingara Amliena by se stále ještě probíhající comeback prostě nemohl jevit plnohodnotným.

Faktem zůstává, že Tore a spol. nic neuspěchali. Nevsadili ani na kvantitu; cca 34 minut nové hudby skutečně není moc. Laťka se však po celou hrací dobu drží hodně vysoko. Roy svým nezaměnitelným patetickým projevem naléhá, Tore čaruje, rytmika zní nápaditě a zároveň dost krutě. Po budíčku a intru „In Deception“, zčásti evokujícímu úvod ze soundtracku k Avatarovi, nastupuje překvapivě drsná a velmi slibná skladba „Of Raven And Pigs“ z Arveho bubenické dílny. Rytmické orgie, dystopicko – „orwellovský“ tlak, ostře deklamující Roy a monstrózní kytarový riff, drtivý v monotónní repetici, o chorobném sólu nemluvě, dělají z tohoto otvíráku artovou věc, kterou bych se s odkazem na již zmíněné QUEENSRŸCHE nebál označit za spojení „I Am I“ s „Revolution Calling“ vzor 2020. Vynikající. Jízda pokračuje s „Waywardly Broken“, což je vkusný hit a zároveň dokonalá ukázka perfektní týmové hry „pro píseň“. Všudypřítomné klávesové podkresy i díky tomu nevadí. Progres? Ve smyslu příslušného metalového stylu rozhodně. V podobném duchu vyznívá i nariffovaná pecka „No Rewind“. Ve třech minutách se zde povedlo něco, co zasvěcení znají z ARK a co se kupříkladu SYMPHONY X už delší dobu nedaří na ploše desetiminutové.

Zdánlivá přístupnost a přímočarost by posluchače neměla oklamat. Nejde „jen“ o technické riffy či výjimečný hlas, ale o propracovanou kompoziční stránku s elegantním vytěžením nosných nápadů. Khan září po celou hrací dobu. Přestože každou chvíli procítěně baladizuje ve stylu, kterým tak zásadně proměnil provinční US power metal KAMELOT ve skandinávskou pohádku, „nosnost“ jednotlivých písní není zdaleka vyčerpána. Dokonce i milostné téma s hostující Elize Ryd zanechá pouze prchavou stopu Amorova zásahu, nikoli pachuť přeslazené marmelády. A jsme zase u toho. Jednotlivé party v „The Mansion“ na sebe navazují naprosto nenásilně a ve velmi mírné gradaci až do decentního, ale o to silnějšího finále. Druhá půlka alba mi přijde o chlup slabší. Začíná se opět na progresivní notu, ústřední funky motiv v „By The Blues“ lehce připomene „6:00“ z kultovního „Awake“ od DREAM THEATER, kontrast tanečního rytmu v patřičně zatěžkaném podání baví stále víc. Poté nás Roy pozve do národního muzikálového prostředí, což snad nebylo nutné, nebo bylo? Vezměme to z té lepší stránky, v „Anybody Out There“ se pěkně mísí KAMELOT se SAVATAGE a QUEENSRŸCHE (zmiňuji je už potřetí a věřte tomu, že bych mohl vícekrát a v řadě dalších kontextů). Přežil jsem bez problémů. Někdo jiný může být nadšen. A blíží se závěr, bubenická exhibice „She Dragoon“ uvolní a znovu připomene progresivní tvář norského kvarteta. Zrecyklovaná, resp. zremasterovaná „Feather Moves“ se snaží o to samé a současně skoro dotahuje stopáž novinky na obvyklou úroveň řadového alba. Vkusná tečka udržující „flow“. Procenta mi tudíž vychází přesně mezi 70 a 80. No nic, zaokrouhlíme.

20.04.2020	Diskuse (35)	Pekárek hackl@volny.cz