CORONER - Punishment For Decadence

80%

Kam ve vývoji švýcarských CORONER zasadit jejich druhou řadovku „Punishment For Decadence“ je hned na první poslech zřejmé, neboť kapela v roce 1988 neopouštěla své území technicky vyspělého, temného, ale stále klasického thrashingu, tedy teritorium ortodoxního přístupu k žánrové instrumentaci, ale předváděného s vysokou hráčskou kvalitou. Deska značila asi nejmenší evoluční krok mezi dvěma řadovkami v rámci jejich diskografie, neboť od debutu se sice ještě přidalo na černotě a ponurém vyznění, ale zároveň mi materiál připadá méně melodický než ten na rok starém debutu „R.I.P.“. Tam se mě totiž zvuk jevil čistší a Vetterliho kytara v rámci speedových temp byla tak nějak více v popředí, připravena zdobit skladby nekonečnými kejklemi a vyhrávkami. Zde jako by se naopak trojice snažila působit rovnocenněji, usazovala se a nadvláda kytaristy na mne nepůsobí až tak dominantně, což je možná způsobeno matnější zvukovou stránkou, zběsilejšími songy, které tíhly k více metalově undergroundové produkci a nebo něčím, co možná nebylo zrovna úmyslem kapely, kmitající několikrát během dvou sezón v rychlém sledu mezi nahrávacím studiem a turné.

Ve výsledku jde asi o nejzběsilejší klasicky thrashovou nahrávku, jaké byli CORONER tehdy schopni. Rychlá tempa jsou často poznamenána chaotickými rytmy Markyho Edelmanna a maratónem riffů, které se valily prostorem, měnily směry a celkově vybuzovaly spíše pocity iracionality, nekoordinovanosti a šílenství než chladného řádu, jaký byl ve zvuku kapely preferován na počátku devadesátých let. Tohle je patrné hned po intru v průběhu úvodní skladby „Absorbed“, reprezentující zde onu nasupěnost známou třeba z řadovek staré éry německých trýznitelů z DESTRUCTION. I díky vynikající a originální kytarové hře lze právě tyhle dvě kapely v dané době k sobě přiřadit. Marketingovou stránku Švýcaři v roce 1988 podpořili natočením svého prvního a zřejmě také nejznámějšího videoklipu, stalo se tak v případě skladby „Masked Jackal“, která u nás běžela v roce 1992 v pořadu Janaray Hard Show. Temný thrashing s upozaděnou vokální složkou, výborná instrumentace spojující mimořádného kytaristu s rytmikou čekající na své životní okamžiky a celková atmosféra chladu a iracionality činily z kapely žhavé zboží na vlně rozpínajícího se hnutí agresivní metalové hudby konce osmdesátých let.

Hlas Rona Brodera se od debutu vůbec nevyvíjel, naopak mám pocit ještě většího upozadění jeho partů, čímž opravdu nahrávka ztratila na něčem, co lze perspektivou metalového mainstreamu nazvat atraktivností. Naopak coby baskytarista dokazoval, že se jeho nástroj může brzy stát další z výsadních zbraní CORONER. Album šlapalo od jedné kakofonické šílenosti k druhé. Kytarová ekvilibristika a sólové party Tommyho Vetterliho v instrumentálce „Arc-Lite“ nedají posluchači vydechnout, stejně jako zdrcující speedová tempa v rámci hororové skladby „Skeleton On Your Shoulder“. O naprosto fenomenální práci se dá mluvit i v případě řezničiny „The New Breed“, a tak by se dalo pokračovat od položky k položce, zkrátka thrash plný kreativního myšlení. Úsečné riffy a krátký slogan dominující „Sudden Fall“ ve mně naopak budí dojem spřízněnosti s CELTIC FROST, což bych chtěl zde v posledním odstavci trochu rozvinout.

Jak známo, Tom Gabriel Fischer pomohl na začátku spřáteleným a velmi talentovaným krajanům ke smlouvě s Noise Records a byl rovněž přítomen u tvorby a produkce debutu v Berlíně. Svým způsobem je poznat, že kapelu mírně ovlivnil. Zvuk CORONER přebral v raných dobách temnotu od CELTIC FROST coby pionýrů dřevního evropského black metalu. Ovšem když se naopak v roce 1988 starší z obou švýcarských kapel ztrácela ve víru neukojitelných ambic a nahrála prakticky hair-metalové album „Cold Lake“, jenž u skalních zcela propadlo, mohla naopak sloužit tvorba kolegů CORONER jako něco, co načepířené Fischerově kohortě pomohlo znovu nalézt cestu k tvrdšímu zvuku a stálo předobrazem jejich budoucnosti, tedy vzniku nekompromisního thrashového alba „Vanity/ Nemesis“ z roku 1990. A to něco slyším právě zde, v úsečné a riffové skladbě „Sudden Fall“. Deska „Punishment For Decadence“ je z těch, které si drží celkovou jednolitost a neřekl bych, že se na ní nacházejí skladby, které by nějakým způsobem vyčnívaly ze zástupu ostatních. Na konci je ovšem umístěna předělávka letité rockové klasiky „Purple Haze“ z repertoáru Jimiho Hendrixe. Ačkoliv přehrána do temnější a metalovější podoby, jde o první moment, který připouští větší uvolnění z oné nekompromisnosti.

30.12.2020	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz