CORPSEGRINDER - Corpsegrinder
V relativně krátké době po vydání desky mateřských CANNIBAL CORPSE spatřila temnotu současného světa rovněž sólovka George "Corpsegrindera" Fishera. Stylový gore zombie cover na úvodní straně alba předem vylučoval bláhovou možnost zásadního odklonu od charakteristického growlingu a s ním souvisejícího brutálního metalového podkladu. Klíčovou otázku tedy vyvolávala nejistota, nakolik se bude lišit vlastní tvorba jednoho z nejlepších extrémních frontmanů od produkce domovské kapely? Po několika posleších si troufnu říct, že těch rozdílů zas tolik není a když už jsou, tak se nenesou zrovna v pozitivním duchu. Ale nejdřív krátký exkurz do zákulisí vzniku celého projektu, který poodhalí, jak to vlastně s autorstvím prvního opusu pod Corpsegrindovým jménem je. Tyto okolnosti totiž vysvětlují mnohé další, co bude psáno.
Na počátku tentokrát nebylo slovo, ale Jamey Jasta. Zpěvák metalcoreových průkopníků HATEBREED si nejprve vyžádal Fisherových služeb na hostovačku do jednoho svého singlu („They Want Your Soul“), načež se mu společné jamování zalíbilo do té míry, že začal uvažovat o rozsáhlejší spolupráci. Jelikož Jasta není žádný troškař, vrhl se na psaní muziky a textů, dal dohromady kapelu z dua bratří Bellmorů a rozjel dokonce i vlastní vydavatelství Perseverance Media Group. Svůj plán předestřel Corpsegrinderovi a ten po chvíli váhání souhlasil s realizací celé maškarády. Výsledkem této svérázné kooperace se tedy stalo dílo nesoucí poněkud matoucí název, který vyvolává dojem čistě sólové práce zasloužilého kanibala. Corpsegrinder přitom celému projektu propůjčil pouze svůj hlas a co je marketingově nejdůležitější, tak i své jméno a jeho neoddiskutovatelně vysoký kredit.
Hudebně se nahrávka pohybuje na rozhraní deathu a metalického hardcoru odrážejícího Jastův muzikantský background. Deathmetalový vklad se inspiruje v prvním desetiletí nového století, kdy se polozapomenutý žánr začal zaslouženě vracet na výsluní a kdy obrozená scéna vyvrhla na svět záseky jako „Rise To Power“ od MONSTROSITY, „Stop At Nothing“ od DYING FETUS a konečně i „Kill“ od CANNIBAL CORPSE. Hojně se drhnou masivní thrashové riffy, které mají skvělý sound, ale bohužel doplácí na nedostatek kreativity a repetitivní strojové podání. Převážně ve druhé polovině alba se kapela utápí v opakujících se motivech a v bludných středních tempech, což je paradoxní, protože právě valivé pomalejší rytmy tvoří páteř brutálního hudebního konkubinátu. Samotný Corpsegrinder plní svou roli zcela bezkonkurenčním způsobem a ze svého hrdla obaleného tukem i svaly z pravidelného headbangingu sází jeden hluboký tón za druhým. Sebejistá prezentace je ovšem také trochu kalená rutinou a konzervativní přízemností, nicméně bez problémů utáhne celou půlhodinku agresivity a destrukce. A cože se v oněch třiceti krušných minutách odehrává?
Úvodní skladba „Acid Vat“ za výpomoci kytary Erica Rutana nabízí rafinovanější pohled na smrtící kov, který by mohl klidně pocházet z dílny hlavního Rutanova i Fisherova zaměstnavatele. Vibrace mocných MORBID ANGEL rezonují naopak v „On Wings Of Carnage“ a nemilosrdný deathový masakr rozpoutává ještě vypalovačka „All Souls Get Thorn“. Jinak se ale muzika postupně zjednodušuje na samou dřeň a hrubne do přímočarých těžkotonážních groovů, které definují směřování celé produkce k nátlakové a nezastavitelné hře. Jenže tenhle soustředěný nápor je místy až únavně fádní, jelikož jen minimálně využívá osvěžující metalové postupy v podobě štiplavých sól nebo rytmických přechodů. Jastův songwriting se ponejvíc nezapře v houpavých taktech kombinující hácéčkový důraz s deathmetalovým „hip hopem“ SIX FEET UNDER, ale právě tahle tvář desky, reprezentovaná kupříkladu songy „Death Is the Only Key“ nebo „Defined By Your Demise“, mi nedokázala vůbec zaujmout.
Zdařilejším kouskem je na druhou stranu píseň „Crimson Proof“, kterou otevírá Corpsegrinder masakrujícím výkřikem „Bring on the Bloodshed“ a v němž se devastující úseky prolínají s vitálnějším bicím podkladem a chytlavou kytarovou linkou. Když nebudu počítat Rutanovskou exhibici v první skladbě, pak si kytara schovala to nejlepší na konec do písně „Vaguely Human“, kde se přebíjí rychlý thrashing a temně atmosférická refrénová vyhrávka, až z toho Peter Tägtgren dostává škytavku. Celkově by si ale první sólové album takové metalové veličiny, jakou je George „Corpsegrinder“ Fisher, zasloužilo lepší producentskou a skladatelskou péči. Nynější forma nabízí standardní festivalovou jednohubku, kterou od zaměnitelnosti zachraňuje pouze jméno a výkon ústředního aktéra.
| 15.04.2022 | Diskuse (0) | Hivris riha.kamil@gmail.com |
 |
