CRADLE OF FILTH - The Manticore And Other Horrors
Dnes zřejmě nejprofláklejší symfo-black metalová formace již
dlouhodobě náleží právě k těm kapelám, které nikoho příliš nevystraší. Co však s tím? Zvlášť při vědomí, že tomu tak nebylo vždy. Britové nedávno zakončili druhou dekádu své velmi úspěšné existence. Desetiletí, ve kterém se
z jejich tvorby vytrácela jistá dávka
natlakovanosti a překvapení (říkejme tomu „wauu efekt“), stejně jako značná část jejich kouzla, jinak pojímajícího všechny ty vampyrické a ad
absurdum dotažené imaginace, či příběhy plné prapodivných postaviček v čele s krvežíznivými konkubínami. Snad se shodneme, že o tomhle vždy CRADLE OF FILTH byli.
Jaký je tedy stav nyní? Mám za to, že jejich léty prověřené a i dnes zhusta aranžované žně děsu, se postupem let plynule přetransformovaly do jakési pramálo občerstvované sériové výroby, vytvářené
pro potěchu široké poptávky panoptika nevyřešených děcek v černém. Je tak trochu smutné, že tyto osůbky, jinak milující výtvory opanované lacině dekadentními grimasami, dnes určují směr těmto zkušeným Britům.
Jsem však rád, že se při určitém zvolnění, až k takřka heavymetalové
platformě, dostalo alespoň na jisté zpřehlednění jejich novější tvorby. Tuto skutečnost považuji v současnosti za jediný klad jejich současných nahrávek.
A jak je tomu s novou deskou? Osobně si myslím, že nejvěrnější nezklame. Zvrhlé příběhy o kreatůrkách všeho druhu, sepsané pod závojem temné noci, však opět neminou svůj cíl. Pach zetlelých muchomůrek, atmosféra staroanglických
venkovských stavení, husté hvozdy zahalené ranní listopadovou mlhou, chlad co
nelze zahnat ani pořádně rozpálenou loučí, to vše tady můžete nalézt, stejně jako v případě
tvorby jejich pradávných krajanů, thrashmetalových SABBAT (vím je to riskantní přirovnání, ale zkuste si odmyslet ten závoj symfonična), libujících si ve všemožných gotických příbězích, ke kterým mají tihle o generaci mladší
strašáci rovněž tak nějak stále blíže. Ono je vlastně dobře, že Dani Filth, jehož hlas
postupem let ztrácel výrazně na síle, už tolik nevříská a soustředí se spíš na
usazenější kadenci slov, která vlastně trochu připomínající právě tu Walkyierovu (druhdy frontman právě SABBAT, později SKYCLAD). Osobně si myslím, že nic by nebylo nepříjemnější, než se do nekonečna trápit více než hodinovým poslechem zběsilé jednolité vřavy, tak jak tomu bylo v případě prakticky
nezdolatelného alba „Damnation And A Day“, které se ve své době mělo stát právě
tím, na kterém měly žíznivé maškary dosáhnout svého uměleckého vrcholu, jenže se tak ani omylem nestalo, ba právě naopak, tehdy
nastal počátek stagnace pozdních CRADLE OF FILTH.
Díky srozumitelnějším strukturám se však na novince dá natrefit na nějakou tu poutavou hudební krajku, vyhrávku, zajímavý
moment, občas i dokonce skladbu, byť vymáčenou v lepkavém a patřičně nasládlém
symfonickém sirupu (bubeník Marthus se tentokrát chopil i aranžerské práce a tak většina pompézních klávesových partů patří právě jemu). Celkově jde tedy, stejně jako u valné většiny
přímých předchůdců, o album, které je (pro CRADLE OF FILTH posledních let) velmi typické, takže se samosebou jen málo pravděpodobně zařadí mezi nejlepší díla v diskografii těchto straširybků z anglického Suffolku (vlastně mne od časů „Midian“ žádná z jejich
nahrávek ani náznakem neohromila), nad kterými znovu drží záštitu pověstná
riffohra Paula Allendera. Kytaristy, který již před lety hudbu CRADLE OF FILTH znormalizoval a udělal z ní tento pouťově dekadentní kabaret. Prostě je zde další jejich album, které je možná lepší než některá díla předešlá, ale k tomu nejlepšímu z dílny Britů patřit s velkou pravděpodobností opět nebude.
| 28.02.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
