CRADLE OF FILTH - Cryptoriana - The Seductiveness Of Decay

90%

Čekal jsem silný materiál, neboť o navrácení formy britské harpie svědčilo (při sérii famózních turné) hlavně předchozí album „Hammer Of the Witches“, ale že „Cryptoriana“, tahle strašlivě krásná sváděčka hniloby, bude ze své podstaty až tak přesvědčivá, to jsem tedy ani náhodou nečekal. Vždyť mě bylo ještě před nějakými šesti lety jasné, že zlatý věk slovutných CRADLE OF FILTH se bude už navždy týkat pouze a zejména jejich alb z druhé poloviny devadesátých let (a maximálně ještě z přelomu milénia) a že ono neuvážené chrlení jedné průměrné desky za druhou, tak jako tomu bylo v minulé dekádě, nemá valného smyslu, tedy krom toho komerčního. Zkrátka a dobře, trvalo dlouhou dobu, kdy na mne tahle kapela působila čím dál tím více vyčichle, ale dokonce i směšně, dětinsky a pitoreskně, o čemž vlastně svědčila skoro všechna jejich tvorba nahraná v letech 2001-2012. Dnes se však ukazuje, jak Danimu spolupráce zejména s Marthusem prospívá, není to však pouze o lidském a muzikantském pochopení mezi dvěma naplno koncentrovanými umělci, ale souhrou naprosto skvělé spolupráce mezi všemi hudebníky, kteří dnes sestavu těchto britských orchestrálně blackmetalových legend tvoří, jakkoliv je zjevně Marthus tím hlavním Filthovým spolupracovníkem a neplatí jen za skvělého bicmana, nýbrž stojí za značnou částí skladatelských prací. Jestli poslední alba této kapely o něčem svědčí, tak o výtečném rozpoložení, tvůrčím porozumění a neuvěřitelné pohodě.

Dani Filth dal už před „Hammer Of the Witches“ šanci novým tvářím, mezi kterými byl i další Čech, brněnský kytarista Ashok (ex-ROOT), a tento tah s využitím nové krve se zvrhlému skřetovi pomalu ale jistě začíná vyplácet. „Cryptoriana – Seductiveness Of Decay“ je už druhou a znovu velmi povedenou deskou, na které se podílela aktuální a koncertně velmi aktivní a rovněž po dlouhé době i úspěšná sestava, kde na šestici soubor ještě doplňují kytarista Ric Shaw, basák Daniel Firth a kanadská klávesistka Lindsay Schoolcraft, přičemž právě Shaw je neskutečný ďábel, jehož kytarové kousky a celkovou souhru s Ashokem slyším jako odzbrojující.

Přípravy tvorby byly zahájeny již před rokem a pomalu se vše dávalo dohromady, jak v domovském Suffolku, tak na soustředěních a studiových náběrech v Brně. Tam byly rovněž nahrány chóry a hromadné back-vokální pasáže, využité ve skladbách k dotváření mocného a vrstevnatého zvuku. Deska zní hodně vypiplaně, ale zachovává si pořádné grády i velkolepost (moc se mi líbí právě větší využití ženského zpěvu). Přesně to mě napadá, když tak už nějaký ten týden nové songy poslouchám. CRADLE OF FILTH už netlačí tolik na pilu, co se týče pitvořivého běsnění, rychlosti projevu, strašení za každou cenu a všech těch nesmyslných a vesměs dětinských blackmetalových klišé, naopak, deska je vystavěna hodně přehledně, jakkoliv se rozhodně nevyhýbá propracovanosti a mnohdy zachází až kamsi na území progresivní metalové hudby.

Zkrátka a dobře, nosné prvky jsou výrazné a chytlavé, ale souběžně s nimi se ve skladbách odehrávají i podpůrné linky a poutavá zdobení, což je poznat zejména na znamenité souhře obou s velkou oblibou sólujících a všechno to čarokrásné dění si užívajících kytaristů (viz. poznámka výše). Právě kytary jsou na novince snad nejlepší a nejnápaditější za celou kariéru CRADLE OF FILTH. Skladby dokáží onu rozmanitost a bohatě zdobené prvky absorbovat v jednu souvislou scenérii, tématicky vloženou do časů viktoriánské Anglie, do doby více jak půl století trvajícího míru, dobyvačných výpadů Britského impéria a jeho vrcholků slávy konce 19.století, průmyslové revoluce s tímto obdobím spjaté, ale i naturalismu, chladu, temnoty i hmotné chudoby neurozených. 

Na albu není ani jedna slabší skladba, to je věc, kterou je třeba uvést, každá z položek má totiž v sobě onen magnet, který mnohdy albům CRADLE OF FILTH z minulé dekády chyběl, a má co nabízet. Hodinový příběh tak uběhne, aniž by jste u sebe zaznamenali chvíli nudy i výpadku koncentrace. Vše je tak přirozené, jakoby šlo o masterpiece formátu těch nejlepších metalových alb, jaké v Británii kdy někdo složil! A já věřím, že se z tohoto díla něco podobného stane. Songy se se svou délkou pohybují na bázi progresivněji pojatých čísel a vlastně žádný neklesá pod hranici šesti minut. Je těžké vypíchnout stěžejní, když zde jeden klenot střídá další, takže, ať už se vám zalíbí monumentální úvod v podobě „Heartbreak and Seance“, dáte přednost jedovaté smršti „Achingly Beautiful“ s tím nejgargantuovštějším zvukem kláves, jaký si jen lze představit, a nebo si vyberete vrstevnatou kytarovou jízdu „Wester Vespertine“, kde by se za leckteré pasáže patrně nestyděl ani postrádaný i vzývaný génius Chuck Schuldiner, dostanete vždy naprosto špičkový materiál.

Zatímco „Seductiveness Of Decay“ uhrane svou náklonností k vyhrávkám a obsesí spletencovitého nazdobeného stylu IRON MAIDEN, výživná „Night At The Cataphalque Manor“ ohromí obsesí v thrashoidních riffech po vzoru starých DESTRUCTION, které jsou zde ověnčeny ozdobami a orchestrací korunovány na čistokrevné umění. Tak jako tak je za nejpovedenější skladbu možné považovat zřejmě „You Will Know The Lion By This Claw“, která v sobě pojímá všechny přednosti hudby současných CRADLE OF FILTH, je hitová, pestrá a zároveň vrstevnatá, ve své struktuře rozmanitá a překvapující. Jako třešničku na dortu možno brát i parádní předělávku klasiky „Alison Hell“ od kanadských ANNIHILATOR. Tento song Britům rovněž svědčí a dodává celku na parádním a velkolepém dojmu. Trefa do černého, od plného počtu dělí tohle album jen velmi málo. 

26.09.2017	Diskuse (35)	Stray janpibal@crazydiamond.cz