CRADLE OF FILTH - Existence Is Futile

90%

Tak už je tu máme, nové Krejdlíky. Co přinášejí? No přece svou klasiku. Nechce se mi počítat pokolikáté už. Číslo není důležité. Důležité je, že se opět změnil přeliv, tedy něco jako výraz, nikoli podstata. Ve spojitosti s recenzí nového vydání neuškodí, když se ji pokusím zjednodušeně vymezit, a tím pádem i připomenout.

Za každým metalovým dílem CRADLE OF FILTH stojí idea upínající se k člověku či humanizované bytosti. K tomu přistupuje špičkové řemeslné provedení, na které se nabaluje bohatá úroda tu více tu méně kvalitních nápadů. Dynamiku tak vykazuje zejména prostředí, ve kterém se vše odehrává. Zmíněný přístup velmi dobře odrážejí i albové obálky. Schválně se k nim v duchu vraťte. Pestrá kolekce, že? Kýčovitá, resp. typicky metalová, zároveň však intenzivní, přiměřeně metafyzická a temná. Stejně jako hudba vypovídá hlavně o člověku, o jeho osudu, bolesti, touhách, žádostech, démonech, krutosti a také strachu. Uvedené příběhy nelze sehrát jinak než v patetických kulisách, o jejichž autentický ráz se stará Dani. Nemám na mysli úlohu režiséra a scénáristy, spíše zpěváka generujícího bezprostřední a velmi silný prožitek. Východiskem tvorby CoF je tudíž zážitkový romantismus přísahající na gotickou temnotu. Ve spojení s perfektním marketingem jde o velmi atraktivní a trvanlivou metalovou formu. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by být v metalové obci tak populární.

Ano, metal s velkým „M“ by sám o sobě nestačil. Dotyční ho na této úrovni navíc hrají a nehrají. Osobně jsem toho názoru, že ho spíš hrají, i když „jen“ na bázi letitých standardů. Svůj závěr opírám o několik argumentů. Tak především, svým přístupem i samotnou hudbou ovlivnili mnoho kapel na sever, jih, východ (včetně Dálného) i západ od rodné Anglie. V letech 1995-2005 dokonce patřili k těm nemnoha, kteří hrdě drželi žánrový prapor nad hladinou, neboť navzdory produkčním a personálním peripetiím stále praktikovali mix tradičního heavy metalu, thrashe a blacku. Přes mocnou vrstvu symfonična a specifických vokálů se k němu vehementně hlásili vším možným včetně palety coververzí, odkazujících navíc dál než jen k IRON MAIDEN (fanoušci by měli v případě aktuální kolekce určitě zbystřit), SABBAT (UK), BATHORY a dalším metalovým klasikům. K nim na minulé desce nečekaně přibyli i ANNIHILATOR. Vlastně logicky, jde o jasnou demonstraci obrovské ortodoxní síly a zároveň technických možností kytarového tandemu Ashok/Shaw.

Někdo by tedy mohl namítat, že jejich metal není původní, natož progresivní, či alespoň dostatečně artový, že je v podstatě tuctový. O relevanci, a hlavně smyslu uvedeného náhledu by se daly vést dlouhé polemiky. Dobře, i když mu přiznám opodstatnění, mohu trochu demagogicky, ale přesvědčivě uzavřít, že právě díky absenci stylových nebo jiných ústřelů a sázce na melodickou stránku zůstali CoF na zemi, tudíž i k dispozici mnoha lidem; co, mase lidí, kteří „poté mohli jít a také často šli dál“, však si vzpomeňte.:-) Ostatně, takový byl zřejmě i cíl – být populární a hrát metalovou hudbu pro co nejvíc lidí. A teď pozor, pakliže se jednalo o cíl primární, tak klobouk dolů, protože dotyční sice (a k mé nemalé radosti) „neuhli“, ale na místě nikdy nestáli a někdy i pěkně poskočili. Ještě teď si vzpomínám na chvíle, kdy jsem poprvé poslouchal brutální nářez „Damnation and the Day“ , listoval bookletem a nevěřícně koukal na logo Sony Music.

Druhá půlka minulé dekády zastihla CoF v parádní formě. Pro Nuclear Blast vydali dvě výborné nahrávky, na kterých dokázali využít předností enormně zdatné sestavy. Tu po odchodu Lindsay Schoolcraft plasticky doplnila nová klávesistka Anabelle Iratni. Zhlédnutý rozhovor svědčí nejen o její profesionalitě v tvůrčím procesu, ale i dostatečném zápalu pro společnou věc. Očekávání byla tudíž vysoká. Po první várce poslechů „Existence Is Futile“ musím konstatovat, že byla naplněna takřka bezezbytku, byť k razantnějšímu produkčnímu posunu nedošlo. Mustr uplatněný po odchodu kytaristy Paula Allendera posloužil spolehlivě i tentokrát. Neriskoval ani producent Scott Atkins. Dodal osvědčenou, byť o něco razantnější zvukovou šablonu s pořádnými bicími a krásnými kytarami, skvěle balancujícími mezi ostrým thrashem a symfonickým blackem. Nemíním ovšem za každou cenu odpovědět na klíčovou otázku, zda se pracovalo alespoň s jinou, výraznější barvou, jak naznačuje obálka, nebo jen s odstíny posledních dvou alb. Během první série poslechů jsem se hlavně bavil a tak trochu hledal skladby, které by mě vydrtily podobně jako materiál z „Hammer of the Witches“. Když jsem se svého času snažil proniknout do „Cryptoriany“, vnímal jsem především natlakované pásmo mnoha motivů nedávající vydechnout. Snaha o uchopení celku zas narážela na obrovskou porci hudby a málo času na soustředěný poslech.

První dojem z novinky byl podobný. Měl jsem tendenci k postřehům o dalším – „sesterském“ – albu poslední sestavy, pošilhávajícím po klasickém období z let devadesátých. Asociacím zahrnujícím zejména legendární fošnu „Cruelty and the Beast“ se nelze ubránit. Proč také, jestliže se nově odehrávají ve virtuózní kytarové smršti. Jen na vysvětlenou, i kdybych svůj prvotní názor o totožné formulce nakonec decentně nepřehodnotil, pořád bychom se bavili o poutavém díle. „Existence Is Futile“ však není temné symfonické tornádo typu „Cryptoriany“. S pomocí ostřejších a přehlednějších kytar se zde více sází na sílu jednotlivých skladeb. Motivy se nevracejí po čase, ale vzápětí, méně se vrství a více se s nimi pracuje. Nezavršuje se „symfonie“, ale píseň, čemuž odpovídá i o něco kratší stopáž jednotlivých skladeb.

Solidními nápady nikdo neplýtvá, jsou důsledně vytěžovány a aranžérsky promazávány. Pomalé partie se opravdu povedly, s dominantní baskytarou model „Dusk“ leckdy podporují spontánní růst husí kůže. Pod vedením Daniho a Marthuse album opakovaně nabírá na síle, graduje a extaticky vypouští. Existenciální téma nesvírá hudbu ledovým krunýřem deprese, znovu jde o zápas v atraktivním prostředí. Nechybí vrcholná čísla typu progresivně (a vida!) laděné „The Dying of the Embers“, nechybí hitovější polohy ani klasická hymna s výborným refrénem – „Necromantic Fantasies“, „How Many Tears to Nurture a Rose?“. Dramaturgie neselhává, kapela si tentokrát dává na přehlednost a čitelnost svého nového pásma velký pozor. Orchestrální intermezza tok nepřerušují, udržují náladu a současně přináší time out potřebný pro vychutnání další sevřené trojice skladeb. Preferujete-li pro změnu symfonično, můžete na skladby zapomenout a vychutnávat si tři suity, každou o třech větách. Nezdrženlivé snad uspokojí dva výborné songy navíc. Nedostatky? Snad pár (myšleno téměř doslova) slabších klávesových rejstříků.

CoF tedy po celou hrací dobu, včetně bonusů, předvádějí profesorský, nikoli však chladný či odtažitý výkon. Rutina byla profesionalitou semleta na prach. Chválit instrumentální stránku by se rovnalo nošení dříví do lesa. To, co tahle parta muzikantů a jeden producent dokáží právě a jen spolu, musí lahodit uchu každého metalisty, který se nebojí klasiky, klasického metalu, extrému ani popové melodie. Neuvěřitelné se stalo skutečností, sázka na tvorbu, která se měla zavděčit všem věrným fanouškům všech věkových kategorií, stoprocentně vyšla. Něco takového bylo reálné právě a jen ve standardu podávaném aktuální sestavou. Lze jít vůbec tímto směrem někam dál? Ne, výsledek si proto užívejme plnými doušky. Možná, že prchává lidská existence smysl nedává, „Existence Is Futile“ nicméně ano. K ničemu jinému jsem dospět nemohl. Jak jsem už zmínil, nahrávali ho skvělí hudebníci pro nás pro všechny … a, což je nejcennější, aniž by nás považovali za naprosté pitomce.:-)

17.11.2021	Diskuse (31)	Pekárek hackl@volny.cz