CRADLE OF FILTH - The Screaming Of The Valkyries

90%

V recenzi na minulé album jsem uvedl vše, co jsem z obecnější perspektivy považoval za podstatné. Než začnete číst další řádky, doporučuji se k ní na chvilku vrátit. Opakovat se totiž nehodlám, alespoň ne moc. Za tím, co jsem tehdy na adresu britské instituce CRADLE OF FILTH vytkl před závorku, si každopádně stojím. Ani na novince se žádný z pojmových znaků jejich tvorby nemění, kulisy samozřejmě ano, což opět kvituji. Samotná hudební náplň pak znovu zahrnuje skvělou směs metalu, jako vždy podřízeného jednotící náladě či pojetí. Charakter oné všeobjímající atmosféry možná vykrystalizoval až postupně, ale díky výtečné produkci Scotta Atkinse poznáte něco takového jen stěží. Vedle práce Andyho Sneapa na posledních DREAM THEATER další letošní top v oboru studiového inženýrství a produkce.

Kapela přišla i tentokrát s výrazným písničkovým materiálem, takže v rámci jednoho velkého představení na zvolené téma nám znovu dopřála luxus v podobě dějem nabitých a nanejvýš atraktivních kapitol. Dá se v nich rychle zorientovat, dá se z nich dokonce i vybírat, jakkoli nic takového nedoporučuji, protože nejlepší je plnohodnotný ponor. Nové album „The Screaming Of The Valkyries“ ho i při své posluchačské vstřícnosti určitě nabízí. Začíná přitom poměrně drsně, trochu jinak pokračuje, postupně přináší mnoho zajímavých momentů, a než se monumentálně uzavře, opakovaně graduje. Vybrat si určitou kapitolu tedy znamená prožít strhující příběh, nikoli už však oživit povídkový román v jeho provázanosti a komplexnosti. V tomhle jsou CRADLE OF FILTH bytostně oldschooloví. Jejich koncept přitom nestojí na pouhém zhudebnění příběhu, konceptem sálá nahrávka jako celek, včetně veškerého vizuálu. Přestože posluchač vše slyší i vidí, zůstává mu dost prostoru pro imaginaci a vlastní výklad všeho možného, každého minipříběhu. V této souvislosti zmiňuje Dani v rozhovoru pro web Invisible Oranges tíhu blížící se katastrofy, velkého finále. Z roviny mytologie se tak rázem dostáváme do světa, ve kterém žijeme. Není však třeba panikařit, na apokalypsu se čeká odjakživa a o peklo na zemi se starají hlavně sami lidé; přesto červík zahlodá. Polínka evidentně přikládá kdekdo a lidé většinově jen čumí do mobilu.:-) Uvedenou tíhu či tušení navíc soundtrackují opravdu heavy riffy a ponuré syňťáky.

CRADLE OF FILTH dali na „The Screaming…“ přednost poněkud tmavšímu a zároveň ještě působivějšímu odstínu temnoty. Ve svých aktuálních fantaskních světech tudíž nabízejí nejen dekadentně-romantický únik, ale i atraktivní tóny prosakující až do chmurných nálad dneška. Výsledkem je striktně metalová kolekce tryskající strhujícími emocemi a hity. Jinak řečeno, perfektně vybalancovaný progres vlastního jedinečného stylu, za kterým stojí vzory průběžně odhalované už od speciální edice legendárního alba „Cruelty and the Beast“. Známe je snad všichni. Když už jsem zmínil onu kultovní řadovku, v hudební rovině určité paralely s novinkou cítím, týkají se některých momentů napříč deskou, a zejména pak intenzity poslední dvojice skladeb. „Valkýří“ kolekce devíti temných hymen je ovšem opojná od začátku do konce, ať už zrovna odkazuje na co chce. K uvedenému efektu přispívá i zdařilá dramaturgie. Na druhou stranu, to se to přehrabuje a řadí, když díky vyrovnanosti všech položek laťka klesnout ani nemůže. Dodávám, že žádný z nosičů a jejich verzí neobsahuje bonusy. Přesto se mi nechce věřit, že se nevybíralo ze širšího portfolia, neboť výsledná devítka skladeb je navzdory své pestrosti enormně silná.

Startuje se prakticky bez intra, konkrétně klipovkou „To Live Deliciously“. První riff by probudil mrtvého, symfonická temnota přetékající groovem zde za doprovodu úchylných kláves (samplů?) a mrazivě slizkého Daniho vokálu ústí do výborného thrashe a poté do maidenovské kytarové harmonie. Tohle tedy není retro či bezpohlavní vrstvení ohraných riffů, ale brutální kytarové tornádo, završené noblesními sóly obou kytaristů a riffem, který mě nechal stát s otevřenou pusou. Zároveň jde o Daniho majstrštyk. V „Demagoguery“ nastíněné peklo pokračuje, do hudby se však začínají vkrádat paprsky z éry před „Midian“. Kytary neustále jedou, kolem čtvrté minuty oblaží posluchače snad ještě krásnější kytarová harmonie než před malou chvílí, přesně na pomezí IRON MAIDEN a METALLICY. Impozantní strunná práce nepolevuje ani v dalších skladbách. Poslouchám Ashokův vrchol; jednoznačně, jakkoli bych nerad pomíjel kytarové zásluhy nováčka Donnyho Burbagea, nebo dokonce význam tvůrčího vkladu ostatních. Pro jistotu zdůrazňuji: CRADLE OF FILTH – všichni dohromady(!) – složili a nahráli mistrovský metalový kus. Z kytarové extáze se v průběhu hrací doby nicméně nedá jen tak vystřízlivět.:-)

Když vše pojmu telegraficky, s „The Trinity of Shadow“ přichází gotika nádherně zahalená do oparu klasického heavy a power metalu. Baladizující „No Omnis Moriar“ pokračuje v téměř diamondovském duchu, totální hit. Pozvolná gradace do duetu Daniho s výtečnou Zoe Marií Federoff může brzy představovat koncertní jistotu. Hlas Zoe v povedeném refrénu „White Hellebore“ nádherně vyvažuje jemné disso názvuky. Gothic pop/rock nadopovaný či střídaný metalovými riffy funguje zde i jinde, třeba v singlovce „Malignant Perfection“, na jedničku. Druhou půlku alba odpaluje košatá „You Are My Nautilus“, vyznění se pomalu začíná přiklánět zas trochu jinam, někdy ke klasičtějším polohám. Potěší celá řada zajímavých prvků, narůstající tlak a houstnoucí atmosféra. Mimochodem, decentní závěr již zmíněné „Malignant Perfection“ je v tomto směru perfektní.:-) Jak už jsem naznačil, ve finále se stoupá na absolutní vrchol. Kytary jsou jak urvané ze řetězu, thrash, black na x způsobů, klávesy ustupují do pozadí, bicí Marthuse společně s baskytarou Daniela Firtha neustále hřmí a Dani…, nikdo nemá vokalistu a zároveň veršotepce, jako je Dani.

Zkrátka, s „The Screaming Of The Valkyries“ se příběh CRADLE OF FILTH posunul zas o něco dál. Kapela během jeho poutavého vyprávění obhájila svou výsadní pozici na scéně absolutně bez jakékoli křeče, vlastně jen jakoby mimoděk. Celý triumf, kterým její nová nahrávka bezesporu je, demonstrovala v mnoha, mnoha okamžicích, stylově pak v druhé polovině poslední skladby „When Misery Was a Stranger“. Další vrchol po tolika letech? Jiné vysvětlení nemám, dva týdny neposlouchám takřka nic jiného.

03.04.2025	Diskuse (28)	Pekárek hackl@volny.cz