Crazy Diamond a jeho procházka Jurským parkem těch největších art-rockových dinosaurů

Art rock nebo chcete li progresivní dinosauří rock u mě vždycky v dávné minulosti vyvolával určité pocity nechutenství. Bylo tomu tak snad od doby, co se člověk o této hudbě na začátku devadesátek ve středoškolských letech dozvěděl, protože právě tehdy začal více pátrat v historii, a tak nějak poznávat, co se kdy a kde vůbec hrálo a zrovna tohle rockové odvětví mu tedy příliš nevonělo. Mluvím pouze sám za sebe. Je samozřejmě logické, že styl reprezentující určitý perfekcionalismus, hráčskou ekvilibristiku či intelektuální  pohled na rockovou hudební složku, bude  chtě nechtě postrádat jistou živelnost, přímočarost, energii a hlavně rebelii, které bylo v těch jiných větvích rockového stromu přeci jen o něco více.

Je jasné, že právě díky zvýrazněnému dospěláctví a absenci oné výše zmiňované rebelie a s tím rovněž související absence nějaké módní image hudebníků, musel (zejména u těch mladších ročníků a nespoutanců) vyvolávat tento styl nepříliš pochopení. Přeci jen vlastnosti, které člověku v určitém věku imponují, rozhodně nemají nic společného s nějakým chytrolínstvím, poučkami, životním filosofováním nebo dokonce předváděčkou hudební hry, která je jakože komplikovanější a tzv. pro chytrý. Art rock jsem vždycky bral jako hudbu pro starý a slyším ji tak stále. Osobně mě nikdy nestálo za to zdržování, poslouchat něco jenom proto, abych se pak mohl před ostatními cítit jakoby chytřejší a tvrdit, že poslouchám tohle a tamto, což je fakt děsně chytrá hudba, pro děsně chytrý lidi, tak se teď ze mě tedy poserte. :-) Mně se tohle prostě od začátku nelíbilo. Daleko víc pro mne znamenal přístup punkových newyorčanů RAMONES, protože jsem v něm cítil více opravdovosti a entuziasmu než u toho, co se snažili všemožnými vyhrávkami pracně ztvárnit kupříkladu britští YES. Kdysi v devadesátých letech jsem navíc zhlédl v nočním vysílání druhého programu  České televize nějaký jejich koncert z roku 1972 a onemocněl jsem z něj.

Svůj dávný odpor k tomuto žánru jsem si nyní vysvětlil jako setkání s učitelem, který se doslova škrobeným způsobem snaží nacpat vědomosti do hlavy někoho, kdo o ně nestojí. Když jsem nad tím tak přemýšlel a lámal jsem si hlavu, proč ve mně jako fanouškovi old-schoolové metalové hudby, případně britského hardrocku, punku a rock´n´rollu, bylo vždycky těžké přijít na chuť něčemu podobnému jako je art rock a progresivní rock, zatímco kapely hrající vždy vcelku normální tří až čtyřminutové songy jsem hltal úplně bez problémů od A do Z, přišel jsem tedy zhruba na následující vysvětlení. Člověk v dané době prostě neměl nějakou emoční kapacitu na to, aby se na podobný druh prezentace rockové hudby naladil. Je to přirozené. Někomu se ta hudba (nebo něco z ní) zalíbí až časem, jinému se nebude líbit nikdy, možná existují i jedinci, kteří jí začali hltat už od útlého mládí, ale o těch já nic nevím, protože asi nebudou z těch, kteří se setkávají i s jinými lidmi. :-) S věkem se však všechno pozvolna mění, člověk je určitě otevřenější a je schopen všímat si věcí, které jdou k němu až v druhém plánu a s tím souvisí i moje pomalé a velmi nenucené odkrývání kouzla právě komplikovanější hudby. Ne všechno jsem však vzal na milost. Těch pětadvacet let uplynulo a můžu říct, že jsem několika čelním kapelám art-rocku opravdu propadl, dvěma dokonce vcelku dost. Stalo se tak však až mezi třicátým a čtyřicátým rokem života a nešlo to naráz, ale tak nějak postupně. Zde je tedy má komentovaná projížďka po Jurském parku a názorové vyúčtování s některými předními dinosaury.

Že jsou legendární PINK FLOYD tou nejzásadnější kapelou z celé art-rockové sféry považuji osobně za chybu, protože určitými věcmi dokáží neobeznámené odradit už od základu. Mám to tak, že je dlouhá léta mám ve sbírce (vlastním většinu řadových CD od debutového Pištce až po „The Wall“) a líbí se mi. Považuji je samozřejmě za skvělou kapelu, ale určitě ne za věc, kterou bych si osobně beznadějně zamiloval, nejsou srdeční záležitostí, nejsou pro mne tou kapelou, co by u mne vyvolávala takové emoce jako kupříkladu LED ZEPPELIN, BLACK SABBATH nebo KISS, a nikdy se jí už asi nestanou. Zhruba od konce devadesátých let, kdy jsem jim začal přicházet na chuť, je tak nějak kontinuálně beru, pozitivně, občas (jednou za rok, když dá Bůh) si je pouštím, občas mne nudí, občas baví, ale můj vztah k nim prostě neroste. V určitých momentech se totiž jedná o hudbu, u které by - jak tvrdím - jeden usnul, což se mi vlastně kdysi v oněch devadesátkách v jedné kuriózní situaci stalo, když jsem si na cestě z Plzně do Prahy stopl auto a chlápek co mě tenkrát vezl, si v autě pouštěl „The Division Bell“, u Rokycan jsem o sobě už nevěděl a někde u Barrandova mě posléze zmíněný řidič budil. :-) Tohle jsou pro mne prostě PINK FLOYD, vcelku dobří, ospalí, nekonfliktní, životem naučení, stoičtí, chytří, velcí kluci. Vzory mnohých znamenající pro art-rock stejně mnoho, jako Jarda Jágr znamená pro český hokej. :-) K oněm dvěma kapelám, co mne nakonec zbořili, však bohužel určitě nepatří, což je vzhledem k názvu těchto stránek vlastně takovým paradoxem.

Do vyvoleného dua určitě nepatří ani již výše zmiňovaní YES, kteří mne svým pidlikavým soundem a nazdobeným rázem svých skladeb, kde většinou docházelo k nekontrolovatelnému hašteření mezi kytarou a klávesami, dokázali vždycky spolehlivě znechutit, dost tomu také dopomohl i vysoko položený, takřka chlapecky mladistvý, pěvecký projev Jona Andersona, který mě vždy silně znervózňoval, když už ne dopaloval k nepříčetnosti. Každý to má prostě jinak a já ani nyní nevlastním doma ve fyzické podobě jedinou nahrávku YES a vypadá to, že tomu tak ani nikdy nebude.

Přejděme ke KING CRIMSON. Moje peripetie s touto partičkou okolo Roberta Frippa měla natolik krátké trvání, že se opravdu omezím jen na takovýto komentář dění – „zatím jsem to moc nesledoval a nenaposlouchával.“ Faktem je, že když jsem si pustil debut „In The Court Of The Crimson King“, byly mé pocity více vyrovnané a prosté onoho nepříjemného rozladění („jako když se ocitnete v chumlu jedinců, se kterými nemáte vůbec ale vůbec nic společného – třeba jako knihovník mezi skinheady nebo tak nějak“), než když jsem do přehrávače vložil „Discipline“. Tahle comebacková záležitost z počátku osmdesátých let, uznávaná dnes všemi hudebními matematiky, byla zastavena prakticky hned v zárodku a i když tuhle mou několika minutovou peripetii plnou rozčarování nechci hlouběji komentovat, napadla mne v té době věta, která tvrdila že: „s těmi, co tohle poslouchají, asi nemám společný jen hudební vkus, ale nerozuměl bych si s nimi asi ani jako s lidma“, což se mi jako „bonmot“ natolik líbilo, že to sem prostě musím napsat. :-) Logicky tak zatím nevlastním žádnou nahrávku KING CRIMSON, ale jsem teprve ve fázi příchodu k hradbám, obhlédnutí vodního příkopu a následnému odchodu do svého stanu, kde si dávám šlofíka. Na dobývání této pevnosti prostě nejsou buňky ani nálada, třeba se to za dvacet až třicet let změní a před odchodem do důchodu si tu kapelu budu naopak vychutnávat. I když jistý si tím opravdu nejsem.

V Čechách nadstandardně oblíbení (jinak vcelku vysmívaní) JETHRO TULL jsou dle mého velmi pilnou kapelou bez sebereflexe. Na světě je opravdu jen velmi málo uskupení, která by za svou kariéru nahrála tolik řadových alb a to i v době, kdy o jejich hudbu už nebyl skoro žádný zájem. Nedávno jsem si uvědomil, že můj někdejší odpor k této kapele vlastně nevězel v hudbě, kterou JETHRO TULL hrají, vždyť jde v podstatě o takový pohodový a neškodný rock, s folkovými prvky, flétničkou a hlasem, který není ani příliš originální, ani nerozjitřuje žádné emoce. Mně prostě vždycky přišla směšná ta jejich bezstarostná „image“ vousatých trubadurů, lesních pištců či poutníků. JETHRO TULL kolem prostě stále tak nějak proplouvají, aniž bych měl zájem jakkoliv se jejich království hlouběji dotknout a prozkoumat jej. Co si tady budeme namlouvat, k BLACK SABBATH i DEEP PURPLE mám prostě mnohem blíže. A tihle? To je prostě béčková záležitost ve všech směrech. I když jim v této zemi tolik lidí fandí, osobně k nim žádný vztah nemám. Je to asi jako s vodáctvím, trampským způsobem života, nebo se zájmem o folkovou tvorbu z někdejšího festivalu Porta, jakmile k tomu nejste od útlého věku svými rodiči či kýmkoliv jiným vedeni, už se stěží někdy něčeho podobného budete účastnit.

A zde se tedy konečně dostáváme k těm dvěma kapelám, které jsem plně docenil opravdu až s postupujícím věkem a jejich hudbě naprosto nekontrolovatelně propadl, daleko více než ke všemu, co zde v tomto měsíčním úvodníku momentálně rozebírám. Hudba starých GENESIS je prostě báječná, skvělá, prostě jakkoliv nebesko-pekelná a naplňuje mne vynikajícími pocity a přemírou nadšení, až se opravdu divím, proč jsem je docenil tak pozdě a proč nad jejich úroveň většina lidí řadí právě PINK FLOYD, nerozumím tomu a je mi to záhadou. Nikdy by mne nenapadlo, že tohle budu vůbec někdy tvrdit o kapele, jejíž valnou část existence spoluutvářel a výrazně ovlivňoval někdo jako je zosobněný antihrdina Phil Collins, chlápek co vypadal jako starej páprda už ve svých pětadvaceti. :-) Tahle kapela mne svou tvorbou ze sedmdesátých let momentálně úplně zdecimovala, mám rád všechno od „Trespass“ až po „Wind And Wuthering“, přičemž za úplně nejlepší období považuji poslední fázi s Peterem Gabrielem těsně před jeho odchodem na sólovou dráhu a zejména pak také úvodní po jeho odchodu. Jakkoliv alba „Foxtrot“, „Selling England By The Pound“ a „The Lamb Lies Down On Broadway“ reprezentují uměleckou dokonalost stylu, který tito mistři vypilovali, za naprosto vrcholné považuji až album „A Trick Of The Tail“. Opravdu jsem už mnoho let neslyšel nějaké historické rockové dílo, které by mne doslova odpálilo na Mars. Naposledy to byla pravděpodobně před patnácti lety nějaká řadová deska Davida Bowieho ze sedmdesátých let, nyní je tomu tak v případě tvorby GENESIS z epicentra sedmdesátých let. Není na světě lepší kapely pocházející z tohoto Jurského parku, který tu tak příjemně projíždíme v golfovém vozíku. :-)

Druhou art-rockovou kapelou, kterou jsem plně docenil až s věkem, jsou samozřejmě kanadští RUSH, které jsem si oblíbil zhruba před třemi až čtyřmi lety, tedy někdy okolo vydání jejich dosud poslední řadovky a posléze sehnal celou diskografii a navštívil naprosto skvělý koncert v Berlíně v roce 2013 (report zde). V souvislosti s touto kanadskou trojicí oceňuji zejména jejich tvorbu z osmdesátých let, která je mi svou větší písničkovostí a přímočařejším rázem prostě mnohem bližší než ta z let sedmdesátých. Mým nejoblíbenějším členem je Alex Lifeson, ale bylo to těžké rozhodování. Na RUSH se mi líbí schopnost svou tvorbu neustále posouvat, občerstvovat novinkami, aktuálním zvukem, přístupem ke skládání. Ať už ve světě docházelo k změnám trendů, RUSH si vždy drželi osobitost a ještě dokázali rytmus a indicie dané doby vtěsnat do drážek svých nosičů, obohatit se jimi, případně i obohatit danou dobu. Co se týče Alexe Lifesona, zvolil jsem tak, protože mě prostě dokonale dostal čirý zvuk jeho nástroje právě na albech z osmdesátých let, který zde byl mnohdy kombinován se syntezátory.

Dostáváme se do finále. Nabízí se tedy otázka, co jsem tím článkem vlastně chtěl naznačit? Prostě to, že jakýkoliv vkus, nejen ten hudební, se může měnit, člověk v životě prochází určitými stádii, mnohdy se obohacuje, někdy to však není pravidlem, a tak po letech mnohdy objeví něco, o čem kdysi nechtěl ani slyšet, nebo nechtěl s tím mít nic společného. Ve svých patnácti nebo i dvaceti letech jsem nechtěl mít společného nic s žádnou z těchto kapel, opravdu s žádnou, ani s PINK FLOYD. V pětadvaceti jsem přišel na chuť právě PINK FLOYD, ale ne zas tolik, abych si o nich myslel, že jsou lepší kupříkladu než AEROSMITH. No a teď tu po dalších patnácti letech poslouchám místo thrashových EXODUS dinosaury jako GENESIS a RUSH. Jsem přesvědčen, že k takovému obratu třeba u KING CRIMSON nikdy nedojde, ale tohle je vlastně i hlavním mottem celého tohoto článku – co je na světě jisté? NIC! Na světě není nic pevně daného, nic jistého a proto platí ono zprofanované NEVER SAY NEVER! A stejně jako by tento úvodník vlastnil trochu jinou podobu před deseti lety, nepochybně by se lišila i jeho verze za deset let. Jsme prostě na cestě. Já si totiž určitě na ty KING CRIMSON počkám až do časů houpacího křesla. :-)

26.04.2015	Diskuse (44)	Stray