Crazy Diamond, Pařát, V.A.R. a prekérní situace

Jednoho dne do mailové schránky těchto stránek dorazila zpráva, že právě nyní severočeská metalová formace V.A.R. vydává své zbrusu nové album „Level 6“. Když jsem naposledy o této partě slyšel, psal se rok 1992 a jim právě vyšla u vydavatelství Monitor debutová deska „Personal Destruction“. Však si na tu dobu mnozí z vás stále ještě dobře pamatují, protože souběžně s albem se vyskytl v různých televizních hudebních pořadech i videoklip ke skladbě „Prdel Evropy“. Ne že by se mi jejich uřvaná hudba tenkrát nějak líbila, ale o kapele se dalo mluvit jako o uskupení, jenž se dostalo celorepublikově do povědomí příznivců tvrdé metalové hudby (stejně jako tomu bylo o dva roky před tím třeba u KRYPTOR, DEBUSTROL, ROOT, MASTER´S HAMMER a několika dalších). Po kapele se však za krátko jakoby slehla zem, takže jsem si opravdu celou dobu až do dnes myslel, že V.A.R. po tomto debutu už nefungovali, což je vlastně jedna z hlavních point tohoto článku (viz.níže). Kdo tu dobu zažil, ten ví, že těsně po roce 1989 málo poznané zahraniční metalové teritorium stále nabízelo obrovskou várku lákadel a vyžadovalo nemalou pozornost či chuť do prozkoumávání, takže jsem si na liberecké kaliče brzy už ani nevzpomněl. Když jsem si letos v říjnu (po přečtení oné mailové informace ohledně vydání novinky a nabídky k zaslání promo CD na recenzi) uvědomil, jak málo recenzí na česká metalová alba se letos vyskytlo na těchto stránkách, dostal jsem hned nápad, že si o nabízené promo CD jejich novinky napíšu a vytvořím zde recenzi. Měl jsem stále za to, že jde o velký comeback po dvaadvaceti letech. Vždyť třeba MASTER´S HAMMER právě letos bodovali s výbornou novinkou „Vagus Vetus“, tak proč nekoštnout třeba zrovna tyhle V.A.R., že jo?

Uběhly asi dva týdny a záhy jsem z poštovní schránky vylovil velkou obálku, ve které se nacházelo jak ono CD, tak i nové číslo časopisu Pařát, který vydání desky „Level 6“ buď podpořil, nebo přímo realizoval. A navíc tento nosič zařadil do igelitového obalu k svému zbrusu novému číslu s frontmanem polské deathmetalové stálice VADER na titulní stránce. Uvítal jsem, že si alespoň něco zajímavého počtu, zvlášť když jsem tento časopis držel v ruce zcela poprvé. Když jsem se jím tak pročítal, především mi na něm bylo sympatické, s jakou péčí a zaujetím jsou zdejší články napsány, zejména se mi líbily rozhovory se známějšími formacemi, předními kapelami scény jako IN FLAMES nebo OBITUARY. Naopak v čem jsem v Pařátu viděl se svým pohledem na hudbu nesoulad, byla neskrývaná náklonnost a obdiv k tradičním hodnotám tvrdě-metalového podhoubí a ortodoxnosti. Proto asi nikdy nebudu jedinec, který se stane jejich pravidelným čtenářem a odběratelem. Časopis se mi líbil svým zpracováním, kdy může být v jistých oblastech tvrdé hudby i vydatnou konkurencí známějšímu a zkušenějšímu Sparku, nebo jej dokonce i trumfnout, ale v podstatě mi nevyhovoval svým úzkým rozpětím orientovaným pouze na tvrdší metalové subžánry a hlavně svou filosofií, která na můj vkus až příliš nápadně hlásá, že lepší je na něčem setrvávat a nikdy nic jiného nezkusit, než cokoliv nového hledat. Co je pravověrně death/doom/black/thrash metalové je dobré a opravdové/ poctivé, to ostatní neidentifikované je méně ceněná alternativa - neopravdové/ nepoctivé. Můj osobní pohled je ten, že co může být v uších jednoho vnímáno jako nezdolnost, poctivost a vytrvalost, může být v uších druhého považované za omezenost, opatrnost a zbabělost. Má teze je ta, že stále stejní si dle mého můžou dovolit být třeba Australané z AC/DC, protože jde o nadstandardně úspěšnou, originální a svébytnou kapelu, kterou si nemůže nikdo splést s absolutně nikým jiným, neměnnost třeba u polských VADER však určitě vnímám jako slabinu, protože kapel podobně hrajících je děsná spousta.

Přejděme od Pařátu k V.A.R., kteří ve zmíněném čísle měli i zastoupení v podobě rozsáhlého historického vyprávění, to bylo doplněno o tématické a věcné odpovědi některých členů. A tito členové v něm působili dojmem zkušených harcovníků, kteří to mají v hlavách správně srovnané a celkově jejich přístup považuji za sympatický. O to horší pro mne bylo několik zjištění, která jsem musel strávit ještě před tím, než jsem se dal do přemýšlení nad celou prekérní situací, jenž ony informace vyvolaly, tedy hlavně nad otázkou, jestli by bylo vhodné onu recenzi vlastně vůbec psát? Vysvětlení záhy.

Tak za prvé, ve zmíněných materiálech jsem se ke svému překvapení poprvé za čtvrtstoletí dočetl, že kapela V.A.R. celou tu dobu aktivně fungovala a dokonce v zcela nezměněné sestavě, a že dokonce nahrála šest řadových alb a platila pro mnohé na české tvrdě metalové scéně za symbol neskonalé vytrvalosti, výdrže, odhodlání nebo dokonce nezdolnosti. Vzápětí po těchto zjištěních a při faktu, že se o metalovou hudbu zajímám prakticky ono celé čtvrtstoletí v intencích každodenní spotřeby, jsem hledal svým tázavým výrazem ve vzduchoprostoru svého obývacího pokoje odpovědi na otázky, kde se tedy stala chyba (jak by řekl klasik: kde udělali soudruzi z NDR chybu)? Druhou informací byla zpráva o tom, že letos v srpnu zemřel po delší nemoci kytarista Šnek, který byl vždy jedním z hlavních tahounů V.A.R. a právě na této albové novince, jinak  nahrané ve studiu Jiřího Doležala, s kapelou pracoval v průběhu posledních dvou let svého života. A třetím uzemňovákem, jenž celou pointu dokonal, bylo vcelku zásadní zjištění a sice to, že se mi ona novinka hudebně vlastně nelíbí. Chápete? O kapele, kterou v podstatě nesledujete, si prakticky po většinu jejich existence mylně myslíte, že již dávno nefunguje/ nehraje, opak je však pravdou, kapela funguje a to stále v původní sestavě. Nedávno jim umře důležitý člen, který se podílí na tvorbě poslední řadovky a vy máte napsat recenzi na tohle jejich poslední album, které se vám spíš nelíbí než líbí. Za těchto podmínek se prostě nic psát nemůže/ nesmí.

Od začátku poslechu „Level 6“ jsem ve svém kalendáři pátral, kolik času uběhlo od dob, kdy kupříkladu tuzemská kapela KABÁT ještě chvíli neměla na světě debutovou desku („Má jí motorovou“) a jaké dnes máme vůbec století. Tento první titul od teplických totiž nezmiňuji náhodně, protože současná hudba V.A.R. mne přijde jako onen mix bigbeatu a thrash metalu, který na úsvitě devadesátých let představovali právě KABÁTi (hlavně v době ještě před svým debutem), což vlastně z objektivního pohledu nemusí být vůbec špatně, jenže recenze je útvar striktně subjektivní a v tom mém je to už trochu slabší. Tedy zpěvákův hlas uřvaný jak tchýně, které právě někdo zašpinil čerstvě vytřenou panelákovou chodbu, kytara co duní vlivem hrubě česky znějících kytarových riffů (made in 1990), zručně odvedená sóla, sem tam klávesový podkres a nějaká ta atmosféričtější aranže, dál pak plechově a zastarale ozvučené bicí, či v neposlední řadě texty, jenž postrádají nápadné momenty a hledat je v té změti staromilské hysterie, znamená mravenčí dřinu.

P.S.: Pokud však tento úvodník poslouží kapele alespoň k nepatrnému navýšení zájmu o ní, budu jenom rád, ale celkově se díky výše zjištěním skutečnostem opravdu necítím být tím pravým, jenž by byl schopen pojmout nové album „Level 6“ jako materiál k vlastnímu rozboru a zdlouhavému posuzování. 

10.11.2014	Diskuse (2)	Stray