CRIMSON GLORY - Transcendence
Abych se přiznal, tak tahle zapomenutá powermetalová štika konce osmdesátých let mi dodnes svým vrcholně skvostným dílem „Transcendence“ nedává spát. Floridští CRIMSON GLORY, vedení kytaristou Jonem Drenningem a zpěvákem používajícím enigmatický pseudonym Midnight, se zformovali jako kvintet v roce 1982, aby o čtyři roky později na svém eponymním debutu definovali umělečtější stránku power metalu své doby. Kapela vystupující v nápadných stříbrných maskách se stala spolu s QUEENSRŸCHE (někdy v období jejich alba „Rage For Order“) vůdčím představitelem něčeho, čemu dodnes říkám - „barokní metal“, tedy určité romantičtější a (vlastně i ve smyslu sofistikovanosti zvuku) progresivnější obdoby heavy metalu. Základem všeho byly naprosto výstavní hráčské výkony a vypjatý frontmanův vokál, který udával charakter téměř mystickým skladbám. Debut „Crimson Glory“ z roku 1986 ještě nebyl úplně považován za velkou bombu, ovšem s druhým, v roce 1988 pečlivě připravovaným, řadovým albem „Transcendence“ již přišel ten pravý čas. Pokud se tedy hodláte pomocí metalové hudby dostat mimo realitu a libujete si v kvazi-náboženských postojích či tajemných příbězích, mnohokráte posazených do historických reálií, tak jste na správné adrese. Atmosféra fatality, záhadnosti a sladkého patosu by se zde dala krájet. Čeho si však na CRIMSON GLORY cením nejvíc, je především skutečnost, že své mistrovské dílo dokázali barvitě prezentovat výhradně pomocí základních rockových nástrojů, tedy kytar a rytmiky, což je staví na úplně jinou kvalitativní úroveň, než všechny pozdější prog-metalové plagiáty, které svou kolosálnost stavěly na zvukových hradbách nevkusně zaplácaných klávesami. Něco takového floridská pětice neměla nikdy zapotřebí, klávesy u ní plnily funkci výhradně dokreslovací. Co se týče známých stříbrných masek, tak ty se postupem doby zmenšovaly, až na třetím albu „Strange And Beautiful“ (1991) zmizely z obličejů všech členů kapely úplně.
Na „Transcendence“ se nenachází jediné slabé místo, takže jej bez mrknutí okem řadím hned vedle nejlepších alb konkurenčních QUEENSRŸCHE. Důrazné power metalové jízdy jako „Lady Of Winter“ nebo „Red Sharks“ se zde střídají s baladičtějšími tutovkami (slaďoučký singl „Lonely“ znamená jasně největší hitovku v kariéře CRIMSON GLORY) a kapela předvádí opravdové hody noblesního power metalu, mnohokráte zaobaleného závojem určité záhadnosti nebo, chcete-li, nebezpečí („Masque Of The Red Death“, která se odehrává v temných časech morových epidemií) a těžko popsatelné fatality, vystavěné často na atmosféře epicky košatých skladeb (zřejmě vrcholná dvojice songů „In Dark Places“ a „Burning Bridges“). Midnight dokázal, že byl jedním z nejlepších zpěváků své doby, stejně tak Jon Drenning kytaristou a skladatelem. Album nahrané za asistence bratrů Morrisů v jejich Morrisoundu je ukázkou špičkového dobového řemesla. Bohužel jeho úspěch stál nadějnou formaci kariéru, to když je nová a větší nahrávací společnost (Atlantic) pod vidinou snadných zisků umluvila k stylovému kotrmelci a následné, více hardrockové dílo „Strange And Beautiful“ se dalo zařadit spíše po bok obyčejným hair-metalovým partám, jež byly tehdy ve Spojených státech v kurzu. Nejenže na něm nebyly moc dobré skladby, ale kapela nepochopitelně zahodila i své základní přednosti – to už však v jejích řadách chyběli kytarista Ben Jackson a bubeník Dana Burnell, aby hlavní trojice Midnight, Jon Drenning a baskytarista Jeff Lords chvíli pokračovala v sestavě s mladičkým indickým přistěhovalcem Ravim Jakhotiou, který výše zmíněný komerční propadák nabubnoval.
V roce 1999 dochází k albovému comebacku „Astronomica“, který ovšem rovněž příliš nezabodoval, byť se kapela bez Midnighta a s novým lídrem Wadem Blackem snažila o určitý projev progrese a návratu k umělečtějšímu vyznění. O pár let později se v médiích dozvídáme, že Midnight umírá, což byl následek nezřízeného života v alkoholovém opojení. CRIMSON GLORY tak pro mne navždy zůstávají symbolem promrhaných šancí a nic na tom nezmění ani fakt, že se ještě na pár let vrátili a bez nového alba pokračovali již s třetím zpěvákem Toddem Larottem, který však po čase přešel k slavnějším QUEENSRŸCHE, kde úspěšně působí dodnes.
15.08.2016 | Diskuse (11) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Majk | 25.12.2023 11:17 |
CG bez Drenninga? No uvidíme. |
spajk | 24.12.2023 14:50 |
Nový kytarista. |
spajk | 24.12.2023 14:45 |
Nový zpěvák |
spajk | 26.05.2017 12:02 |
Kdo nemůže sehnat, bude reedice: http://bravewords.com/news/crimson-glory-carnivore-classics-to-be-reissued-in-june-details-revealed |
Stray | 25.08.2016 04:32 |
Opraveno, dík. |
spajk | 24.08.2016 22:32 |
Strayi, ve vší pokoře, v názvu ti chybí N. |
Stray | 18.08.2016 20:40 |
Jo jo, člen jako Bluejamie to tu vždy osvěží, jsem za něj rád. :-) |
spajk | 18.08.2016 20:38 |
Ty seš magor Bluejamie :-) Pochopitelně v tom nejkladnějším významu. Já anglicky moc neumím, tak málokdy řeším obsah. Číst si lyrics, jak je to nafrázované, to mě baví. Ono je to kolikrát lepší nevědět, co zpívají třeba Poison nebo Skid Row :-) Ale respekt, ty seš chodící encyklopedie. Pan učitel, že jo? Koukal jsem na fotky na tvém webu. |
Bluejamie65 | 18.08.2016 19:22 |
Protože jako ostatně často toto léto Stray svým článkem ovlivnil i to, co ten den poslouchám, tak jsem měl podvečer s Crimson Glory a napadlo mě při poslechu několik věcí. Přestože Strange and Beautiful je o hodně mírumilovnější než předchozí dvě alba nejen hudebně ale i texty jsou vlastně ve většině případů o ženských, tak ho prostě nemůžu nemít rád. Pak jedna připomínka k recenzi: V textu skladby The masque of the red death je popisován hrad, ve kterém v hodovní síní tančí král a jeho dvořané na maškarním plese, přestože se krajem šíří epidemie moru. Já bych k tomu možná ještě přidal, že jde o literární inspiraci, ten název i téma je inspirován stejnojmennou povídkou od Edgara Alana Poea, neodvratná smrt se tak v tý písničce objevuje vícenásobně jako středověký mor, jako záhadná maskovaná postava schopná způsobit smrt komukoliv, jako sám E.A. Poe, kterého sužovaly v závěru života stále častější záchvaty alkoholického deliria nebo možná spíš vztekliny a který při jednom jednom z těch záchvatů zemřel. Úplně nakonec mě napadlo, k jak zvláštním situacím může v případě jejich textů dojít, protože často nevíme, jak je vlastně text míněn, jestli pateticky nebo ironicky. Docela mě dostalo rozdíl mezi a tím, jak na pateticky mě působily skladby Dragon Lady a Lost reflections, a tím, jak vypadají komiksové postavičky v nich zmíněné. |
spajk | 15.08.2016 23:01 |
Doby, kdy power metal byl ještě hoden svého jména. Jasná tutovka. Komu by nestačily desky CG, tak Midnight stačil vydat pár solo nahrávek. |