CROWN LANDS - Fearless

80%

Tak nakonec velmi dobrá deska. Skutečnost, že kanadská dvojice CROWN LANDS sází na projev jejich slavných krajanů RUSH, je pro dlouhodobé přežití a celkovou identifikaci hudby těchto bezesporu šikovných mladíků vlastně jejich nejslabším místem. Nevím, jaký význam pro muzikanta může mít, že se jeho kapela velmi podobá nějaké starší grupě s celosvětovým statusem hvězd? Z formálního pohledu je však albová dvojka Kanaďanů nazvaná „Fearless“ zdařilou deskou, dokonce bych řekl, že i velmi zdařilou, jen si prostě myslím, že tihle šikovní hardrockeři nemají onu zvýrazňovanou souvislost s RUSH až tak zapotřebí, ale třeba si postupem příštích několika let vyprofilují i o něco vlastnější parketu.

Dvojici tvoří zpívající bubeník Cody Bowles a kytarista a klávesák Kevin Comeau. První jmenovaný svým vysokým vokálech silně připomíná projev Geddyho Lee, zvuk kytary druhého naopak občasně upomene na sound Alexe Lifesona. Androgyně vyhlížející Cody Bowles, který budí dojem pohledné dívky, kterou by leckdo balil, má všechny předpoklady stát se novou kultovní postavou, zvlášť pak, když je skutečně mimořádným pěvcem a stejně tak dobrým bicmanem, který v obou případech projekt výrazově táhne. O nic hůře na tom není i jeho parťák Kevin Comeau, který zde funguje jako dokonalý stavitel atmosféry a pozdně sedmdesátkového soundu CROWN LANDS.

Štěstím je, že si CROWN LANDS vybrali za své předobrazy skutečně mimořádnou kapelu. Když člověk opomene ten fakt, že původnost je v jejich případě hodně diskutabilním pojmem, potvrzují i tak mimořádný talent. Všechny ty nápady, honosné melodie, teskné sci-fi pasáže a složité detaily zvládají opravdu s bravurou. V jejich projevu existuje sice jistý prvek rockového blues a LED ZEPPELIN, ale hlavní těžiště jde především naproti sedmdesátkovému art-rocku, tak jak jej známe především z autentického podání vesmírných hledačů z RUSH a v určitých momentech dost možná ještě od anglických GENESIS. Z tohoto důvodu je novinka „Fearless“ skutečnou hostinou prvotřídní rockové muziky, která se s více než čtyřicetiletým odstupem situuje do hudebního jazyka těch největších a nejsvébytnějších legend. V časech, kdy se GRETA VAN FLEET trochu zadrhli a kdy Australané WOLFMOTHER nadobro vyšuměli, mne umělecky stylizované retro vůbec nevadí.

Desku zahajuje skoro devatenáctiminutová vesmírná suita „Starlifter: Fearless Pt.II“. Song procházející mnoha rozličnými krajinami je definicí hudebního intelektualismu, tak jak byl chápán rockery v průběhu sedmdesátých let. Svým způsobem má skladba navnadit právě sledovače progresivnější podoby žánru, mne naopak dlouho odrazovala od prozkoumávání terénu kapely a působila jako clona k chuti proniknout do alba. Dál jsou na desce totiž většinou chytlavější a podstatně lépe poslouchatelné písně. Vábivě melodický hard rock „Dreamer Of the Down“ má velký styl, neméně poutavě působí také hitovka „The Shadows“, která jakoby vypadla od smetánky stylu AOR, v tajemné a chladně sci-fické „Reflections“ fascinuje zvuk Comeauova nástroje ve stylu alba „A Farewell To Kings“ od RUSH a, v neposlední řadě, ve skvostné „Lady Of the Lake“, která ukazuje dětem od GRETA VAN FLEET, jak se dělá nádherný hard rock, a sice bez hraní si na něj skrz doteky pouze stěžejních stylizačních prvků, dostáváme snad tu největší možnou parádu. Cody Bowles právě v „Lady Of the Lake“ působí, jakoby mladý Ozzy Osbourne v roce 1974 zběhl k RUSH a nazpíval v jejich řadách největší milník dekády. Album obsahuje další erupci art-rocku v podobě „Context: Fearless Pt.I“, což je sice o něco kratší odyssea než úvodní erupce, ale neménně intenzivní. Já osobně z podstaty věci oceňuji spíš nadpozemsky krásnou baladu „Citadel“, jež tuhle hodně povedenou desku uzavírá.

Jak jsem již napsal v úvodu, jediným neduhem této desky je určitá nepůvodnost stylizace, všechno ostatní je však tvořeno ve velmi prvotřídním rozpoložení, s nadhledem a muzikantskou znalostí věci. Skvělá nahrávka od hudebníků, kteří prostě milují RUSH a s nimi související hard (či art?) rocková sedmdesátá léta. Jsem pro velkolepé pokračování ... jo a málem bych zapomněl, přiberte k sobě další členy! Přeci jen hrát ve dvou se k Hard N´Heavy nehodí.

03.01.2024	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz