CRUEL - Entelecheia

70%

Středočeští CRUEL patří mezi kapely, které se příliš neunáhlují v tvorbě nových nahrávek, na druhou stranu je šlechtí, že mají jasnou představu o formě i výsledku svého snažení a toho také dosahují skrze pečlivou přípravu. Kapela jede svým tempem, zhruba dvě nahrávky za dekádu, bez potřeby upocené snaživosti se někam cpát. CRUEL ctí pravidla progresivních metalových směrů po trase PAIN OF SALVATION -> DREAM THEATER (ty druhé jmenuji nerad, ale je to tak, pozn.autora), které se opírají o prvotřídní instrumentaci a uvážlivé skladatelství. Kladné body dokáží CRUEL sbírat i za české texty (osobně jsem se už před lety dostal do fáze, kdy u našich kapel více ocením mateřštinu a pokud je za texty cítit potřebný zápal, pak je to skvělé), jakkoliv i ty platí za zvláštní svět, nicméně mající určitou osobnostní image a smysluplnost. Není zde mnoho metalových kapel, které ve vlastní režii a na vlastní náklady zhotoví podobně vypiplanou nahrávku s nekompromisním přístupem k formě provedení a bez potřeby nakukovat k nějakým sousedům, no a ještě to celé hodit do podoby luxusního digipacku.

Novinka „Entelecheia“ je důkazem, že klukům velmi záleží na projevu, který nepřipouští žádný ulehčující alibismus. Jsem opravdu přesvědčen, že CRUEL na nové desce dlouze pracovali a nahráli album způsobem, za kterým si od začátku do konce stojí, zároveň však myslím na to, jak si to tahle kapela ve světě všech těch stovek mladých coolových snaživců nedělá jednoduché, žije si svým perfekcionalistickým životem a skládat vypalovačky na první signální vlastně ani neumí, nebo možná nechce umět? A s tím souvisí i druhá mince jejich tvorby, poslech „Entelecheia“ se totiž jeví z počátku docela vyčerpávající, vyžadující plnou pozornost, nedávající možnost nechat se oblažovat nějakou rozvolněnou melodijkou, natož si s kapelou zachorálovat a nic neřešit, takto oni skutečně nepracují.

CRUEL to do vás začnou hustit bez oddechu, aniž by se pozastavili nad skutečností, zdali všechny ty jejich propracované a náročné songy, plné cupitajících rytmů, kytarových vyhrávek a vlastně někdy i primárně dost nelíbivých pasáží, stíháte trávit. Jsou jako vysokoškolský profesor matematiky, který na začátku své přednášky začne psát na tabuli nějaký dvacetimetrový výpočet, se zvoněním podtrhne výsledek a beze slov odkráčí, aniž by ho zajímalo, jestli se v učebně nachází taky někdo, kdo to celé chápe. To netvrdím proto, že bych si snad myslel, že CRUEL mají nějaký velký náskok, ale proto, že jejich představa o přijatelném výsledku je jinde než u 99,9% posluchačů. Hudba by prostě, dle mého, měla bavit bezprostředněji – bez ohledu na to, jak moc je složitá a perfekcionalistická, no a já o tom bavení zde zas až tolik přesvědčen nejsem, tedy dnes už jsem, ale trvalo to docela dlouho.

O nahrávce bych řekl, že je po zvukové (studiové) a celkově muzikantské (ať už jde o instrumenty nebo vokály) stránce velmi povedená. Přísnost k sobě samým kapele, skladatelsky vedené kytaristou Pavlem Bauerem, nedovoluje vypustil nějaký přiblblý polotovar. Zaujala mne i koncepčnost textové složky díla, kde je do popisu podstaty chování určitých typů osob rozkreslena první půle Zvěrokruhu, což dává tušit, že po čase přijde i pokračování. Z textů je patrné, že jejich výsadní autor (kytarista a zároveň klávesák Marek Neckář) zůstává k jistým typům lidského plemena patřičně kritický a nepřipouští možnost světlejšího náhledu, nicméně jde o metalové album, tak se ta temnota a negace trochu čeká, že jo?

Po více než dvouminutové instrumentálce „Pod obratníkem kozoroha“, charakterizované tesknými kytarovými tóny a zvuky mořské fauny, přichází první prog-metalové monstrum. „Vlci bez hladu“ (znamení Kozoroha), jako dobře zvolený song na úvod, platí za jeden ze stěžejních bodů celé desky. Song pojednává o lidech konajících dle chuti a rozmařilosti, nikoliv dle opravdové potřeby, bez ohlížení se na následky svých činů. Už od slok a prvních pasáží je zjevné, že jde o hudbu pro náročnější posluchače, když se však song bezchybně proklopýtá skrz několik krkolomnějších pasáží k docela pozitivně naladěnému refrénu, začínám se trochu chytat.

„Všechno plyne (Panta Rhei)“ (Vodnář), kterou v úvodu charakterizuje kombinace kláves, kytary (Marek Neckář/ Pavel Bauer) a bezchybně šlapající rytmiky (Jan Švec/ Robert Ebel), má menší šanci uspět, neboť na rozdíl od Vlků příliš negraduje a víc se opájí záhadností. Nicméně i její přechody mezi zašmodrchanějšími kytarovými party, utvářejícími zde nepokojný zvukový rej, a akustikou opatřenou zpěvem, mají něco do sebe. Motto skladby tvrdí, že v životě není přínosné se příliš otáčet, natož se pak vracet, což je samozřejmě pravda. Citlivé propojení komplikovanějších kytarových a rytmických postupů s klávesovou aranží má určitě své kouzlo, stejně jako projev zpěváka Zbyňka Pošmury, který sice není žádný mistr světa, ale jeho hlas vlastní zajímavou barvu, a i emočně do tohoto druhu propracované hudby bez problémů sedne.

Asi nejnápadnější skladbou je horoucí „Tanečník na spáleništích“ (Ryby), jenž pojednává o skrývaných ambicích, zákeřnosti a cestě přes mrtvoly. Skladba se na desce svou formou a stylovým pojetím docela vyjímá, protože jestli je na desce něco snažícího se vymanit z metalového chlívku, a přitom aspoň trochu chytlavého, pak je to tahle položka. Zde CRUEL ukazují svou svobodomyslnější tvář, neboť mne jejich projev, ovlivněn latino rytmy a prapodivnou nervností, připomíná spíše něco na způsob hudby od UŽ JSME DOMA.

„Propletenec slov“ (Beran) je skladbou snad nejvíce ovlivněnou titány progresivního metalu DREAM THEATER. Rozepjatá, nenažraná věc, postavená na zajímavých hutných partech a ornamentální blízkovýchodní estetice, pojednává o neoblomnosti a touze být slyšen z čelních řad. Tohle je opravdové zhudebnění bezútěšnosti daného stylu, protože posluchač nedostává sebemenší prostor na vydechnutí nebo odlehčení a bojuje takřka o holý život. Osobně musím dodat, že tady někde jsem se začal zatavovat, sil i vůle k dalšímu poslechu po každém poslechu tak nějak ubývalo, o oblažování se hudbou nemohlo být vůbec řeči, spíš jsem v sobě spálil značné množství energie a posluchačské nevinnosti. A to mám „Propletenec slov“ za jednu ze čtyř skladeb alba (kromě ní ještě Vlci, Tanečník a Pasažér), které považuji za nosné.

„Temný pasažér“ (Býk) je dost možná mou úplně nejoblíbenější skladbou na desce a dost pravděpodobně tou poslední, kterou jsem schopen koncentrovaně sledovat a vnímat. Dost dělá odlehčenější stavba, kde se do popředí dostávají klávesy a i hlas působí plynule, volněji a melodičtěji. Text pojednává o skrývané temnotě v každém z nás a připadá mě rovněž jako jeden z těch povedenějších. „Noir“ je naopak nejméně povedená věc na desce, a pokud budu mluvit o svých pocitech v jejím průběhu, tak tady už se vyloženě ošívám. Je to přesně ta skladba, která mne vždy zastihne neschopného vnímat její průběh, za což dost možná může ta předcházející půlhodina zdolávání náročného zvukového terénu, ale také určitá neschopnost využití muzikantského potencionálu k složení něčeho, co by bylo víc pro (lidi?) posluchače než pro muzikanty. Skladba rochnící si ve své anti-hitovosti jakoby v sobě pojímala onen charakter Blíženců i progového subžánru, hlavně nic zásadního nerozvířit, být prog-metalová, ležet záhadně na gauči a... vonět.:-) No a závěrečná „Zlá hudba“ také zrovna neplatí za líbivý trhák, kapela si trvá na svém a já už opravdu odpadávám. 

Tahle deska je řemeslně velmi dobře udělaná, upřímná a bez kompromisů, ale postrádám zde to něco, co by mne dovolilo, abych si její poslech zálibně užíval. Vše je formálně dobře sestaveno, album bez pochyb platí za žánrovou tuzemskou špičku, ale chybí tomu u mne emoční rozměr, moment těšení se na ten a ten song, případně nějakou pasáž, co posluchače/nemuzikanta smete. Poslech téhle desky je totiž jako sledování futuristického povrchu Země z letecké perspektivy, povrchu, který je zastaven nekonečným labyrintem vzájemně si podobných, na sebe nalepených měst, kde se nacházejí vzájemně si velmi podobné domy, ulice, čtvrti, vše propracované do nekonečné spleti detailů, staveb i stavbiček, v první moment skvělý velkolepý pohled….ale když člověk nad tím pluje a celé to nekončí, nemění strukturu a pojetí…co potom? Já mám prostě obrovskou chuť jít taky někdy do lesa. 

05.12.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz