CRYPTA - Shades Of Sorrow

70%

Už dávno nejsem primárně nastaven na podobný druh hudby, natož abych brazilskou akvizici posledních sezón - CRYPTA - shledal něčím mimořádným. Poměrně dobře vypadající šelmy s výtečnou instrumentální vybaveností totiž před posluchačem pózují pouze s osvědčenou death/black formulkou. Pokud by byla kapela tvořena muži, ani bych si té přehrávané krvežíznivosti nevšiml. Na druhou stranu zde jistá kvalita je, takže to není jako s ženským fotbalem, kdy člověk sice holkám drží palce, ale tak nějak ho sere na jejich hru delší dobu koukat, tady doopravdy je na čem stavět, snad akorát že se zručně přebírá odevšad.

U Napalm Records nyní Jihoameričankám vychází druhá řadovka „Shades Of Sorrow“, která sebou nese větší míru vyzrálosti, producentštější stopu v celkovém vyznění songů (znát je to možná hlavně v tom, že skladby působí méně spontánně než na debutu a jsou jaksi více česány), ale jinak se věci zkrátka nemění. Ostrá harpie a vřískající tahounka amazonského kvarteta Fernanda Lira má totiž dostatečné charisma, aby dokázala svým zanícením oslovovat zájemce o podobný produkt. Navíc její spolehlivá kompanie využívá každou chvíli osvědčených receptů bez náznaku jen čehosi mírně originálního. Je to vidět také na mediální prezentaci souboru, kdy posluchač od začátku přesně ví, co dostává a na co se může těšit. CRYPTA jsou totiž METAL!!!

Sympatická CRYPTA zkrátka ví jak působit, aby se co nejlépe zapsala do srdcí příznivců tvrdé metalové hudby. Songy na druhém albu „Shades Of Sorrow“ prakticky vycházejí z old-schoolového prostředí metalového extrému, ale jsou zároveň opatřeny současnějším vyzněním, kladoucím větší požadavky nejen na emoční stránku věci, ale i na instrumentální perfekci. Díky první indicii je bestiální výraz holek pokud možno co nejvíce maximalizován, aby songy vyznívaly co nejvíce zle a nebezpečně, díky druhé čelíme přívalu hodně slušných momentů, ať už se jedná o riffy, sóla, nebo celkový groove. 

Fakt, že kapela ví, jak se co nejlépe zapsat, určuje i její prezentace na veřejnosti. Odráží se to i na skladbách, které byly vypuštěny s předstihem. „Lord Of Ruins“, „Trail Of Traitors“ nebo „Stronghold“ jsou bezpochyby těmy nejvýraznějšími kusy z novinky a nejsnáze se dostávají pod kůži. Lze tedy říct, že pokud znáte singly, dál už vám tady jen stěží něco vyrazí dech. Čtveřici nelze upřít velmi solidní hráčská vybavenost, kdy každou chvíli čelíme nekompromisním atakům bicích Luany Dametto (možná se opravdu jedná o nejlepší bubenici současné extrémní metalové scény) a zároveň celkový sound upevńuje především souhra zručných kytaristek, jmenovitě jde o tandem Tainá Bergamaschi/ Jessica Di Falchi. Jejich skvostná sólová práce se projeví již od úvodu alba.

Nevím, kdo se pohybuje u této kapely v zákulisí, ale je fakt, že se zde podařilo sestavit obstojně působící band, který je tvořený sympatickými hudebnicemi odhodlanými žhavit metal až do skonání světa. V rámci škatulky přímočarého deathu melodičtějšího ražení je tohle slušná práce, byť si nejsem jist, zdali si jí za pár týdnů ještě budu opakovaně připomínat. Jednat se o chlapy, asi by tomu tak, i vzhledem k přeplněné scéně emotivního metalu dneška, vážně nebylo.

15.08.2023	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz