CULT OF LUNA - A Dawn To Fear
CULT OF LUNA začínali na přelomu milénia jako docela extrémní seskupení, které stranou hlavního proudu míchalo sludge metal s hardcore energií s atmosférickými plochami. Již na debutu však bylo znát, že by mohlo jít o zajímavou cestu, a když pak kapela začala svoji vizi systematicky rozvíjet, nebylo divu, že se pozornost scény začala stáčet čím dál více jejím směrem. Švédové postupem času svoji neurvalou masu proměnili v mnohaminutové, hudebně členité kompozice obsahující jak tiché a minimalistické pasáže, tak intenzívní a hlasité bouře se zásadní inklinaci k náladám a atmosféře hudby. Později se tomuto stylu začalo říkat post-metal a CULT OF LUNA se stali (spolu s ISIS a NEUROSIS) jeho hlavními představiteli.
Kapela byla na vysokém uměleckém stupni relativně brzo, nikdy však nepolevila v práci ani ve vývoji. Snažila se být vždy originální, držet svoji hodnotu a zároveň neztratit tajemnou auru, kterou byla od začátků obklopena. Výsledkem plodnosti jsou pak čtyři alba v rozmezí deseti let, která nešlo hodnotit jinak než jako výborná. Projev souboru se v mezičase ustálil, a ono střídání smutku a temnoty s erupcemi zlosti či melodickou katarzí se pro ni stalo typické. Nad pevně daný rámec ovšem sextet dokázal vždy přinést zajímavou nadstavbu, kterou jednotlivá díla od sebe odlišili. Stejně tak je tomu i v případě nové mutace Kultu s názvem „A Dawn To Fear“.
Album s předchozí tvorbou nijak zásadně nekontrastuje a dá se říct, že po rozpačitém experimentu s ženským zpěvem na EP „Mariner“ se kapela vrátila ke svému tradičnímu výrazu. V detailu je však slyšet proti minulosti rozdíl. Kolekce jednak nemá tolik syrový kytarový zvuk známý z předchozích alb a taktéž po stránce produkční a skladatelské je nepatrně jinde. Proti klasice „Eternal Kingdom“ (2008) a předchozím albu „Vertikal“ (2013) má novinka více obroušené hrany a působí uhlazeněji, až máte v některých momentech pocit, že jde kapele víc o epicko-scénickou hudbu než tradiční metal. Skladby jsou samozřejmě tradičně pomalé, temné a obsahují jak jemné a tiché, tak hlasité a drásající pasáže, nicméně je z nich cítit snaha song zjednodušit a postavit jej spíše na prostém chytlavém motivu, než složitě aranžovat. Poslechněte třeba ty hluboké basové beaty v „Lay Your Head To Rest“, na které orchestr dává důraz, anebo ústřední kytarovou figuru v „Nightwalkers“ a všimněte si, jak působivě zní.
Na albu jsou ostřejší kusy, třeba hned úvodní „The Silent Man“ je vcelku dravá kytarová věc a stejně tak poslední „The Fall“ obsahuje přísné metalové pasáže, určující pro desku je však dle mého klidnější, místy až zasněný (termín shoegaze bych ale úplně použít nechtěl) prostředek alba. Konkrétně titulní „A Dawn To Fear“, „Nightwalkers“, „Lights On The Hill“ a „We Feel The End“, které určitě nejsou zvukově tolik heavy, jak jsme byli zvyklí dříve, nicméně klasickou CULT OF LUNA naléhavost neztrácejí. Kapela působí uvolněně a s jakoby nenucenou ležérností předkládá velmi charismatické, nebojím se napsat až art-rockové kusy, které mají, i přes svůj přímočařejší naturel, neskutečné koule. Hudba CULT OF LUNA je jako vždy z větší části instrumentální, ovšem typický burácející vokál dodávající hudbě švédského orchestru ten správně apokalyptický ráz vždy ve správnou chvíli zazní, a skutečnost, jak je tento prvek do celkového zvuku s citem zasazen, hraje také důležitou roli.
Mistři z Umea to tedy znovu dokázali. Opět nastavují nepatrně jinou tvář a přitom zachovali všechny svoje charakteristické znaky. Pěkně s rozmyslem a perfekcionalismem sobě vlastním předkládají další hudební veledílo, další evoluci své vize, která je dokonale jinde, než celá metalová scéna. A přitom nejde o nic složitého, pouze ve správnou chvíli a na správně dlouhý čas zmáčknout ten správný akord. Přesto CULT OF LUNA znovu potvrzují vlastní jedinečnost.
| 02.10.2019 | Diskuse (0) | Sicky |
 |
