CYNIC - Ascension Codes

90%

Nemíním psát úvod do mnohokrát omleté historie CYNIC ani zmiňovat peripetie provázející působení jedné trojice mimořádně talentovaných muzikantů na metalové scéně. Budu psát výhradně o nahrávce, která se zrodila přesto, že z tria Sean Malone, Sean Reinert a Paul Masvidal přežil rok 2020 pouze posledně jmenovaný. Pravda, nějaký ten kontext následující řádky určitě přinesou, dovolím si nicméně předpokládat, že většina čtenářů CrazyDiamond má jistý faktografický základ v malíčku a ti zbývající se brzy dovtípí. Pro jistotu ale pár pojmů přeci jen uvedu: DEATH-jazz-(art)rock-fusion-prog.

Začnu jednou obsáhlejší citací z tiskové zprávy, konkrétně slovy Michaela Berberiana, šéfa a zakladatele vydavatelství Season of Mist: „Do dnešní doby jsem vydal skoro tisíc alb. Žádné z nich však není více dramatické, či dokonce komplexnější. Při poslechu Ascension Codes mám vždy husí kůži a také smíšené pocity, cítím hrdost — protože jde o hudební milník, současně však vnímám vrstvu smutku, která ho pokrývá, aniž by erodovala. Slyším Paulovu bolest, mohu ji cítit, mohu se ji takřka dotknout. Ovšem bolest překonanou.  Uměním je vše, co dokáže potěšit člověka zlomeného životem,’ řekl Van Gogh. Právě nová deska CYNIC něco takového demonstruje.” Docela silný tabák na člověka stojícího za zásadními alby celé řady kultovních spolků (namátkou MAYHEM, ENSLAVED), včetně návratovky NOCTURNUS, ATHEIST a GORGUTS. Tragický příběh má své marketingové kouzlo od nepaměti, přesto bych citované vyjádření apriorně nezlehčoval, stojí za ním totiž o něco víc než jen zajímavá hudba.

Uvedená slova, či spíše superlativy, každopádně představují dobré východisko pro konfrontaci s mým vnímáním zvukové reality nazvané „Ascension Codes“. S potěšením konstatuji, že slyším převážně výborný prog metal s významným přesahem do art rocku. Pocitovost je pro mě podstatně důležitější než přítomnost skutečné progresivity, přesto se dá hovořit o posunu všestranném. Bez citace se zde nicméně opět neobejdu. Tentokrát zmíním samotného Masvidala a jeho slova, která věnoval památce svých předčasně zesnulých spoluhráčů: „I když Vaše tělesná forma již neexistuje, Vaše duchovní podstata nám zanechala transcendentní hudbu, která bude putovat vesmírem navždy. Jsem vděčný, že jsem mohl sdílet život s tak kreativními lidmi, kteří ze sebe tváří v tvář svému vlastnímu utrpení vydali tolik.“ V těchto větách se odráží jednak výchozí umělecký záměr, jednak volba prostředků k jeho dosažení. Novinka pluje vesmírem, nebojí se nekonečna, snaží se ho postihnout, snaží se ho komunikovat. Má skutečně značný přesah do sfér mimo nás. Nejedná se o patetické rekviem. Obnáší zejména duchovní terapii, budící absolutní respekt tím, že ji Masvidal podstoupil téměř sám. Ač zatížen (možná i drcen) tvůrčím odkazem zesnulých spoluhráčů, nic neodvrhl. Zmíněný odkaz zpracoval – byť s absolutním respektem – po svém; jen proto, aby ho „vyslal (za nimi) na nebesa“, ke kterým v souladu s názvem alba „vlastní přístupové kódy“. Pomohla mu zejména východní filozofie, věda a přesvědčení o mimozemské existenci. Zhruba tak bych si dovolil vymezit výchozí myšlenkově-hudební koncept.

Podstatné ovšem je, že „noví CYNIC“ nepředstavují emocemi zmítané bolestínské torzo, spíše Fénixe. Pokusím-li se doplnit shora uvedenou citaci Michaela Berberiana, mohu s velkou jistotou prohlásit, že hudba na „Ascension Codes“ je životná a výtečně funguje i tehdy, pokud žádný jímavý kontext neznáte nebo si ho odmyslíte, což ovšem není dost dobře možné.:-) Masvidal nepřestal být metalistou se všemi ctnostmi i nectnostmi, zároveň se však nechává svazovat jen svým vlastním, do jisté míry unikátním stylem, ničím jiným! Nebojí se ani decentních experimentů. V prvé řadě se mu však podařilo připravit kolekci skladeb, které nádherně plynou. V podstatě máme co do činění s jednou celistvou a hodně návykovou kompozicí. Navzdory tomu, že jsem byl skrze příslušné tóny vystaven solidní dávce nesobecké lásky a přítomen meditativní seanci směřující k účasti na všehomíru, měl jsem chuť vraždit pokaždé, když mě během poslechu novinky někdo vyrušil.:-)

Prim nesehrává laciný únik před dneškem, nýbrž prožitek věnovaný jinak pojatým zítřkům. Výhled skrze mnohovrstevnaté „Ascension Codes“ může být přes všudypřítomný smutek pozitivní, pokud ho přijmete, což samo o sobě nebolí. Autentické utrpení samotného tvůrce totiž tlumí „opiová“ hudba. Fakt, že se právě hudba a také příběh CYNIC staly pro řadu fanoušků náboženstvím, s tím nemá nic společného. Důležitým „tady a teď“ jsou poutavé melodie a harmonie, dále také vytříbené syntezátory a samozřejmě kytary na x způsobů, doprovázené nekompromisní hrou bubeníka Matta Lynche (že by instrumentální výkon roku?). Vokály ve stylu nesmělého kníkání, pardon, myslel jsem melancholického vzdychání, osudového nadechnutí a posledního vydechnutí, známe dobře z alb minulých. Tentokrát mě dráždí o dost méně, neboť jsou variabilnější a více „kosmo“. Celek zní, hledám to správné slovo, divukrásně. Masvidal netříští síly, neodbíhá, neéterizuje, alespoň ne příliš. Tíživá realita všedního dne se postarala o inspiraci, která mu nedovolila uhnout či zabřednout, resp. umožnila mu, aby svůj nemalý tvůrčí potenciál přesně zacílil k pořízení výborné nahrávky – závažného prog rock/metalového díla. Že pod jeho pokličku nepronikne každý, je nasnadě. Puristy může odrazovat již absence (pravé) baskytary. K tomu jen poznámku. Jestliže Lynch už nějakou dobu u CYNIC hrál, náhrada Malona zatím možná nebyla. Masvidal měl v daném směru evidentní blok. Osobně se mu vůbec nedivím. Jím zvolené řešení nahrávce neškodí, a přestože celku ubírá na virtuozitě, tak mu v určitém smyslu přidává zas na progresivitě.

Fanoušci CYNIC by si měli desku bez problémů užít. Už teď ji stavím nad „Traced in Air“. Nápadů jsou zde tuny a dávají smysl, hudba nepolevuje ani v ambientně-vesmírném dialogu „DNA Activation Template“, naopak. Pokud jsou tedy dotyční co k čemu, měli by evidentní a současně velmi elegantní příklon ke „starému“ art rocku v pohodě rozdýchat. Ostatním mohu slíbit nevšední putování zavánějící sci-fi výletíčky AYREON. Album působí mocně hned od prvního poslechu, jde o obrovskou porci vytříbené muziky, která zve k pomalému rozkrývání. Zatím jsem se moc daleko nedostal, všude číhá nebezpečí. Jestliže mě v čase 4:48 úvodní instrumentálky „The Winged Ones“ (že by hostující Plini?) málem zabil nástup sólové kytary, vězte, že další podobně silné momenty se objevují postupně a mohou mít různé, daleko nenápadnější formy. Tradičně jemný, ale dobře vybalancovaný zvuk s parádními bicími Lynche se řešit nemusí.

Bylo by lákavé popsat „Ascension Codes“ jako fusion srážku VOIVOD s YES (a dalších, kupř. RUSH) a pozdními DEATH v kulisách 21. století. Nu, neodolám tedy a říkám ano. Bodejť také ne, zpívat o smrti, vesmíru, nebesích a navíc věřit, že vaši milovaní někde jsou a je jim fajn. Jinak dopadnout snad ani nemůžete.:-) Právě sveřepá víra v něco, co nás přesahuje, posouvá Masvidala nakonec až někam ke kreacím Neala Morse, a to nejen v „Aurora“. Čert to vem:-), tohle je deska originálně naplněná tím nejlepším, co v minulosti ideálně uzrálo. Přišla v pravý čas, už jsem si říkal, že se letos zásadnějšího progového díla nedočkám. Mýlil jsem se.

Na závěr ještě jeden stylový citát od Van Gogha: „Jednoho dne nás smrt přenese na jinou hvězdu.“

23.12.2021	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz