DANKO JONES - Wild Cat

60%

Kanadská formace DANKO JONES se letos po dvou letech vrací s další svižnou řadovkou, která dostala název „Wild Cat“ a plynule tak jejím prostřednictvím navazuje na úspěšnou předchozí placku „Fire Music“. S touhle trojicí už jste se pravděpodobně v posledních dvou dekádách někde setkali, pokud tedy navštěvujete velké evropské festivaly nebo se u nás účastníte mamutích rockových koncertů, neboť partička proslulá přímočarým garážovým rockem je častým účastníkem těchto akcí a z toho také plyne jejich pověst velmi časté koncertní atrakce vyskytující se v předprogramech těch největších rockových hvězd. Svou pozici však tito Kanaďané rozhodně nemají ve střední Evropě až tak silnou, jako je tomu na západě nebo v zámoří. Hodně lidí jim zde totiž, na místo jisté nadějnosti, přisuzuje spíše pozici druholigové záležitosti zasekané v nekomplikovaném rock´n´rollu, jenž se bez výraznější osobitosti inspiruje, jak u velikánů Hard´N´Heavy scény, tak velmi často (dalo by se říct spíš - hlavně) i v punkrockovém teritoriu. Novinka určitě naplňuje verzi o nekomplikovanosti a pozitivitě, jež jsou jedním z předpokladů strmé cesty vzhůru této trojky, jejich přímočaré vypalovačky totiž míří stále vpřed opatřeny výraznými refrény mnohdy však zacházejícími až do oblasti tuctových tancovačkových kolovratů a to je právě kámen úrazu, kapele totiž proklatě chybí nějaká originalita a vyšší míra nápaditosti. Ano, DANKO JONES se zřejmě nikdy nestanou na celosvětové scéně velkým a výrazným artiklem, ale abych nekritizoval, musím rovněž dodat, že jejich hudba přeci jen nějaká pozitiva vykazuje ve slušné míře, dokáže totiž řádně rozproudit atmosféru a svou funkci navodit dobrou náladu na masově navštěvovaných akcích bezezbytku splňuje.

I aktuální materiál je plný vypalovaček, takže nehrozí, že by se Kanaďanům spolehlivě šlapající stroj rock´n ´rollu zasekl. Už od úvodní „I Got Rock“ je plněna filosofie souboru měrou vrchovatou a na vlně zábavnosti se prakticky jede po celou dobu nosiče. Někdy to kapele vychází výtečně a dokáže do své hudby dostat pořádně svěží záchvěvy, tak jako je tomu třeba v punkově nadupané hymně „Going Out Tonight“, jejíž refrén vyloženě vybízí k chorálování, jindy to až tak slavné není. Nápadné jsou inspirace u některých věhlasných bandů hardrockové historie, to když je v „You Are My Woman“ frontmanem přijat styl pěvecké artikulace Phila Lynnotta a riffů THIN LIZZY, nebo když titulní song, coby pelášivě rozevláté boogie amerického střihu, nabídne prvky příznačné spíše pro hudbu ranných VAN HALEN, včetně obvyklého výskání, rytmiky nutící k poskakování a rozvolněného kytarového žonglérství. Za slabší kus paradoxně považuji třeba pilotní singl „My Little Rock´N ´Roll“, který mne přijde až příliš klišovitý a kolovrátkově bezpečný a nepřekvapivý. Opakem budiž třeba riffová „Diamond Lady“ nebo zběsilá „Let´s Start Dancing“, které obě patří naopak k tomu nejlepšímu, co deska nakonec nabídne. Celkově vzato, je dobré vědět, že se DANKO JONES stále udržují v dobrém rozpoložení, protože jejich vitální a aktivní přístup také hodně věcí ovlivňuje. Naproti tomu se o desce nedá říct, že by patřila k nějak převratným záležitostem, ani že by snad překonala většinu starších alb z jejich diskografie, zkrátka slušný standard od kapely, jenž bude asi ještě nějaký ten rok předskakovat velkým hvězdám a taky jezdit na vyhlášené letní festivaly po celém světě a to aniž by byla ochotna si přiznat, že by to chtělo třeba taky nahrát něco osobitějšího a více charismatického. Nicméně tímto zatím zjevně DANKO JONES nejsou zatěžováni, neboť mají po obou březích Atlantiku větší fanouškovskou základnu než jejich krajané VOIVOD s ANNIHILATOR a několika dalšími dohromady.

11.04.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz