DANZIG - Danzig III: How The Gods Kill

90%

Na svém třetím albu DANZIG konečně využili veškerý potenciál a vytvořili své definitivní album, o kterém šlo říct, co skladba to naprostý klenot temné rockové hudby. O produkci na „Danzig III: How The Gods Kill“  se postaral sám Glenn Danzig, aby byla deska záhy ještě koprodukována jejich velkým propagátorem Rickem Rubinem. Materiál se vyznačoval zvýrazněním kontrastů. Jestliže kapela měla v minulosti potřebu zapsat se přímočarou rockovou dusárnou, zde to byl hned monster song („Dirty Black Summer“), pakliže chtěla upoutat temnou baladou, rovněž ukázala velké věci („Sistinas“ nebo titulní „How The Gods Kill“) a konečně pokud došlo na něco hlubšího, ať už doomového či vesměs rozervanějšího, pak takových písní bylo po ruce hned několik, počínaje úvodní „Godless“.

Skvělé bylo, že ona různorodost vlastně vůbec nenarušovala semknutý charakter díla a skladby spolu fungovaly jako příběh a pevný celek. Ovšem celek narvaný pouze silnými songy. Vypíchnutí všech výše uvedených extrémů nakonec materiálu prospělo, protože nahrávka nakonec působí nejvýrazněji z celé diskografie DANZIG (spolu s deskou následující) a vlastně se jedná, i co se týče komerční stránky, o nahrávku nejúspěšnější, za což samozřejmě mohlo zejména nasazení charismatické skladby „Dirty Black Summer“ do rotací rockových rádií, ale hlavně také její úspěch a žádanost. V žádném případě však nešlo o album, které by bylo taženo pouze jedním úspěšným singlem. Hodně se mluvilo o inspiracích v kultuře konce šedesátých let a spojitost s Rickem Rubinem napovídala, že se DANZIG tak trochu nechávali inspirovat i u další Rubinem produkované družiny, THE CULT. S těmi vousatý podivín pracoval na albu „Electric“ v roce 1987, kde mimo jiné britská kapela rovněž tíhla k oslavě rockové historie a využila ke své bezstarostné jízdě i šlágru „Born To Be Wild“ od STEPPENWOLF. A právě po vzoru podobných vypalovaček byla vystavěna i největší hymna DANZIG „Dirty Black Summer“ s tím jedním podstatným rozdílem, skladba to byla hlubší, démoničtější, zkrátka po všech stránkách poplatná image souboru.

Když ještě na chvíli odbočím od hudební stránky, fenomenální na „Danzig III: How The Gods Kill“ byl už obal, na který bylo tentokrát využito obrazu od švýcarského mistra H.R.Gigera nazvaného „Mistr a Markétka“. Na ocelově modro-šedé malbě se nachází pro tohoto autora tolik typické slizké nestvůry, vždyť to byl právě tento Švýcar, kdo děsil celý svět svými výjevy v průběhu tvorby filmové ságy o Vetřelci. Dominantním prvkem na obalu však byl opět kontrast mezi krásou a nevinností na jedné straně, reprezentovanou zde obličejem dívky, a symboly zla a odpornosti, připadající hadovitým bytostem jí obklopujících.

Zpět tedy k hudební složce. Překvapující byl ultra-nemelodický úvod desky, která startovala rázně ve stylu alb BLACK SABBATH z počátku sedmdesátých let. Rozběsněné tempo a neotesaný zvuk tak záhy nahrazují doomové riffy doprovázené rozervaným Glennovým hýkáním. Skladba „Godless“ nakonec nabere směr a vyklube se zní titánská suita, tolik vhodná právě na úvod alba. Píseň, charakterizovaná změnami temp a celou řadou pozoruhodných momentů, rozehrává prostřednictvím anti-religiózního textu pochyby nad všemožnými náboženskými organizacemi. Mnohem podmanivěji pak vyznívají skladby jako „Anything“ nebo „How The Gods Kill“ opírající se sice o komorní, ale o to melodičtější pěvecké party, jež se pomalu sunou nad akustickým podložím a vyčarovávají nostalgickou náladu. Méně smířlivě naopak působí „Bodies“ postavená na houpavém tempu, humpoláckých riffech a Glennově bolestném hulákání. O „Dirty Black Summer“ už řeč byla. Stěžejní hitovka desky, absolutní hymna postavená na výrazném sloganu, přímočarosti a dokonalých kytarových partech, které se skvěle doplňují s Danzigovým hlasem.

Mým favoritem se nakonec stal song „Heart Of the Devil“, kde se DANZIG prostřednictvím repetitivních a hrdě znějících partů opět ukazují ve velmi kurážném pojetí. Myslím, že tohle byl song, který byl přesně jejich parketou. Inspirace THE CULT si uvědomuji v případě balady „Sistinas“, kde kapela ukazuje svou náklonost k historičtějšímu pojetí rocku a jako další výrazný pokračovatel odkazu Jima Morrisona. Celkově šlo o velký průlom a kariéra DANZIG se tehdy nacházela na svém vrcholu. Jedno ze dvou alb DANZIG, které musíte mít zaručeně ve své sbírce (tím druhým je následující počin „Danzig 4“).

05.07.2018	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz