DARK ANGEL - Darkness Descends

80%

Přestože metalová historie si bude již navždy se závěrem roku 1986 spojovat třetí řadovku „Reign In Blood“ od kalifornských zabijáků SLAYER, je nesporné, že v tom samém období vyšlo skvělých thrashových jízd hned několik (mimo jiné také „Pleasure To Kill“ od essenských KREATOR a právě „Darkness Descends“ od DARK ANGEL). Tato alba dokázala ve své době znatelně posouvat hranice tvrdosti a jsou považována ještě dnes za zlatý fond žánru, zažívajícího tehdy svůj neuvěřitelný boom.

Když souběžně s nástupem Genea Hoglana za bicí artilerii podepsali američtí DARK ANGEL smlouvu s agilním labelem Combat, aby pro ně nahráli svou příští řadovou desku, kapela již byla v Kalifornii etablovaná a nějaký ten pátek reprezentovala to nejlepší z rychlé a tvrdé scény západního pobřeží USA. Více než rok stará debutová deska „We Have Arrived“ značila spoustu nadějného, s čím mohla kapela inspirovaná ranou tvorbou METALLICY a SLAYER zacházet, byť nahrávka z dnešního pohledu může leckomu připomínat spíše kvalitní demo. Rychlá tempa se spoustou riffů, neúprosné rytmy vybízející k headbangingu a zanícený přednes kultovního frontmana Dona Dotyho činil z DARK ANGEL poloviny osmdesátých let velmi divoké těleso, na jehož plnohodnotný thrashový atak se v rámci nastupující generace čekalo.

Když „Darkness Descends“ v listopadu 1986 vyšlo, bylo to jako vydráždit boha masakru na maximum. Album nejenže vládlo neuvěřitelnou divokostí, ale i jeho vyznění se vykazovalo takřka hororovým soundem poplatným temnotě, jaká obestírala stále tvrdší metalové kapely. Zlovolné vyznění bylo umocněno nahallovaností kytar, působících zde i na poměry žánru vcelku neučesaně a jakoby prasácky, a pak také rozechvělé ozvučení bicích, které působilo jakoby každý úder provázela ozvěna. Dojem z alba opatřeného skutečně morbidním obalem, na němž vidíme noční scenérii náhrobku a ruce sápající se z hlíny před ním, byl vážně strašidelný.

Jestliže Don Doty na debutu „We Have Arrived“ ještě přecházel od křičeného projevu k speedmetalovému ječáku a skladby nabídly alespoň špetku melodického světla, pak zde se o něčem podobném nedalo vůbec mluvit. Dotyho rozběsněný projev udával ráz celé té vřavě, na které se kromě něj podílela rovněž dvojice kytaristů Eric Meyer a Jim Durkin, v jejichž případě šlo zjevně o vůdčí duo, na jejichž riffech a vřeštivých sólech ráz „Darkness Descends“ vlastně stál. U alba byl v řadách DARK ANGEL naposledy také basák Rob Yahn (bezprostředně po nahrávání nahrazený zřejmě spolehlivějším Mikem Gonzalesem) a pak zejména bubeník Gene Hoglan. Ačkoliv Hoglanovi v té době nebylo ještě ani dvacet, především on svou hrou znamenitému výsledku přispěl a dostal svým umem DARK ANGEL mezi nejtvrdší tělesa v časech před vznikem death metalu a grindcore.

Kytarový sound na „Darkness Descends“ mohl být posléze chápán jako jedovatá a dráždivá masa fungující zde buď jako méně dokonalá předzvěst slayerovského masterpieceu „Reign In Blood“, či alba „Schizophrenia“ coby zhudebnělé temnoty v kryptě od brazilské SEPULTURY, nebo dost možná i Schuldinerovského pojetí z prvních dvou desek DEATH. Nahrávkou se v zápětí mohli inspirovat i další thrashové grupy promluvivší do dění v závěru osmdesátých let, především pak ty tvrdší jako Němci SODOM nebo Američané SADUS. Pokud titulní skladba po bordeloidním rozjezdu zaujala nesmlouvavě thrashovým postojem držícím se rychlých riffů a celkové razance, zde umocňované souhrou Hoglanovy palby s baskytarovými stěnami, pak druhá „The Burning Of Sodom“ dostala celou jízdu do ještě vyššího tempa.

Záhy následovaly zřejmě dvě nejlepší písně, takže ať už mám na mysli mlaskavě hnilobný groove „Hunger Of the Undead“, zde tak nějak samozřejmě souznící s obalem nahrávky, nebo klasiku thrashového pravěku „Merciless Death“, rozjíždějící se z poklidného baskytarového intra k velmi přímočarým strukturám (song se ve starší verzi nacházel již na debutové desce), nahrávka se právě v těchto místech dotkla svého maxima. „Darkness Descends“ po celou délku pětatřiceti minut nezná úlev a jeho sedm skladeb do dnes platí za skvělý pomník své doby a neuvěřitelného vzedmutí thrash metalu. Je zároveň i vzpomínkou na excentrický křik u fans oblíbeného vokalisty Dona Dotyho, který byl záhy, z pro mne neznámých důvodů, nahrazen Ronem Rinehartem.

Zajímavostí tohoto článku je, že jde o jediný text na těchto stránkách, u kterého až po jeho napsání autor zjistil, že recenzi na stejnou nahrávku již kdysi (konkrétně před sedmi lety) napsal, tudíž zde budou holt dvě.:-)

15.01.2023	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz