DARK GAMBALLE - Dobrý lhář

80%

Během poslechu akustických tónů z debutního alba projektu APLAUS PRO DVA jsem si uvědomil, že bych se měl vrátit k dalším deskám, na kterých se činí zpěvák Desed. Nakonec začínám až s novinkou kmenových DARK GAMBALLE, kterou si teď dopřávám skoro každý den. Jde o poslech veskrze příjemný, přestože občas zabolí. Chytré texty za doprovodu výrazných melodií totiž sem tam asociují životní epizody, na které člověk nebývá pyšný, zvlášť když trpí diskomfortem spjatým s darem reflexe a svědomí. Na druhou stranu lze z uvedeného načerpat spoustu energie pro život, jaký je. Někdo prostě cítí některé věci podobně, a navíc má schopnost něco takového vtělit do trefných veršů zcela přirozeně souznících s hudbou. Chvílemi dokonce hodně tvrdou hudbou; která slouží písním, dodávám. Na nové desce „Dobrý lhář“ jich zazní devět (plus jeden bonusový cover) a každá z nich má něco do sebe.

Ještě, než k nim přejdu, pokusím se nastínit, co DARK GAMBALLE ve čtvrté dekádě své existence vlastně hrají. Kapela má své vlastní škatulky, zmiňuje přitom electro rock a space metal crossover. Tuto charakteristiku vnímám především jako vzkaz okolí. Jako bych slyšel: „Budiž, snažíte se nás stále někam zařadit, tak si poslužte.“ Na novince dle mého (znovu!) převládá vytříbená alternativně pop metalová forma, která v sobě absorbuje vše, co se považovalo za moderní v rámci tvrdé scény kolem poloviny let devadesátých a výše. Podobná těžkopádnost při vymezení představuje jedno z nejvyšších vyznamenání, které může hudební pisálek mého kalibru udělit.:-) Přesto se mi nepodařilo adekvátně upozornit na bohatství kytarové hry investované do samotných základů. Zmínil bych ještě některé kytarovkové momentky a skutečně zdařilé klávesové či nasamplované motivy i zvuky, které jednotlivé skladby posouvají do dalších pocitových sfér. Písňový celek je prostě dost natlakovaný, aniž by však jedinkrát překypěl.

Něco mi říká, že se v případě dotyčných jedná o standard. Na „Lháři“ k němu ovšem přistupuje zas o něco větší hudební i životní zkušenost, garantující nadhled a umožňující využívat různé nástroje v míře takřka ideální. Se škálou prostředků, které si kapela ponechává v záloze, si pak žádný z protagonistů hlavu neláme. Limity neexistují. Támhle zazní didgeridoo, tuhle zas vysílač. Každopádně zde neslyším ani mladickou křečovitost, ani senilitou zavánějící nezdrženlivost. Mantrou i nemilosrdným diktátem se už dávno stal přesvědčivý song. Hudba zní tvrdě ve chvíli, kdy je potřebný tlak; naproti tomu opravdově dojímá, když nastupuje účast. Dobrými melodiemi (a oni je fakt mají!) se nešetří, repeticemi spíš ano. Z pekla do nebe a obráceně se putuje nezřídka, a to i během jediné skladby. Celou kolekci přitom navzdory vší pestrosti spojuje jasná červená nit, jejíž pevnosti se dá věřit. Vzhledem ke kratší stopáži a intenzitě hudby má člověk záhy pocit, že byl vtažen do očišťujícího víru, který ho emočně propere a po chvíli vyvrhne, očištěného a vděčného za to, že může dál vést svůj prostinký, ale de facto spokojený život, jehož absurditu zas nějaký čas nebude vnímat.

Jak se podobného efektu a přesvědčivosti dociluje mi stále není úplně jasné. Východiskem zřejmě budou talentované osobnosti, jejich kooperace a důraz na organické spolupůsobení či propojení všeho se vším, včetně výtvarné, resp. vizuální složky. O většinu materiálu se dle proma sice postaral kytarista Deady, bez kreativního živlu a emočního vulkánu typu Deseda by však nic tak silného a dotaženého nevzniklo, což musí být jasné každému. Mezi dotyčnými panuje chemie, která se přenáší i na ostatní. Opět bych poukázal na funkční klávesové party. Melodické linky neustále dynamizuje výtečná rytmika, jíž svědčí povedený zvuk. Kovově medová baskytara a zvukově proměnlivý virbl jsou jen třešničkou na dortu. Kdo by svým umem nechtěl vybrušovat, dolaďovat nebo nakopávat takové extatické kousky jako „Nikdy“ nebo titulku... Vyškovští jsou tudíž enormně silní na každém postu, v každém momentu a v každé poloze, ať už se jedná o čistě kytarovou, například v death and rollové jízdě „Špatné věci“, nebo o tu baladizující, kterou perfektně reprezentuje depresivní „Ztracené světlo“. V posledně uvedené skladbě se míří za světlem pod zem. Sestup, při němž si užijete každý pomalý krok. Ostatně, baladizuje se často, ať už zní podklad progresivněji („Bezčasí“), nebo na bázi melodického metalcoru („Obyčejný příběh“).

Zmíněné prostředky ani nápady nejsou, a ani nemohou být vždy původní, nicméně ve svém zakomponování a funkčnosti hledají konkurenci jen těžko; a teď nemám na mysli výhradně domácí scénu. Doma DARK GAMBALLE bezpochyby stále vyučují. Ano, mají jasnou konkurenční výhodu v podobě Desedova vokálu, prožitku a textů. Podstatné však je nejen to, že ji dokáží kytarově a jinak snadno vyvážit, ale že s ní dokáží pracovat způsobem dávajícím vzniknout formálně bezvadným, a zejména pak strhujícím metalovým skladbám, jejichž autentická náplň probouzí, oslovuje a přetrvává.

03.04.2024	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz