DARKTHRONE - The Underground Resistance

70%

Norští DARKTHRONE jsou jednou z nejzavedenějších značek extrémní hudby,  která si prošla v průběhu čtvrt století třemi vývojovými fázemi. Od deathmetalových počátků reprezentovaných prvotinou „Soulside Journey“, přes následující téměř patnáctiletou etapu obsahující koketérie s blackmetalovým zlem, až po současný stav, kde se praktikuje jakýsi průnik mezi dřevním „černým“ heavy metalem a punkrockem, syceným crustovým palivem. Patnáctá řadovka je již pátým albem, které sahá po tomto vřele oceňovaném skladatelském modelu. Název „The Underground Resistance“ příhodně odráží dlouhodobé životní a umělecké postoje obou hlavních protagonistů, zejména pak multiinstrumentalisty/ bicmena Fenrize (Gylve Nagell), velkého podporovatele a náruživého sběratele undegroundové hudby. Jeho partner Nucturno Culto (Ted Skjellum) se stará hlavně o obsluhu kytar a na tomto albu i baskytary. Přestože novinka nenabízí zhola nic, co bychom v různých obměnách neslyšeli na čtyřech předchozích kotoučcích, své právo na respektovaný život si rozhodně zaslouží a to i bez přehnané fanouškovské senility.

DARKTHRONE se totiž dají směle přirovnat ke kapelám, které střídají silnější a slabší momenty, jež ale nikdy neklesly pod důstojnou úroveň, natož aby se staly svojí vlastní karikaturou. Vzhledem k současnému vyznění tělesa se mi vyloženě chce (s trochou nadsázky) použít přirovnání o tom, jak má dvojice čerstvých čtyřicátníků nakročeno k podobnému kultu, jakému se těší proslulá Lemmyho motorová hlava. Samozřejmě pouze v mantinelech undergroundové scény. Nemá skutečně cenu naříkat nad hudební podobností výlisků, započatou emisí „The Cult Is Alive“. Tady si spíše sami musíte položit onu otřepanou privátní otázku, zda-li to tam pro vás pořád ještě je nebo zdali je tomu naopak. Moje odpověď zní, že Norové letos možná přináší jedno z nejvyrovnanějších a nejpřitažlivějších alb své poslední pětiletky. Šest skladeb okupujících ideálních čtyřicet minut, srší energií, s přehledem si umí udržet posluchačovu pozornost a navíc disponuje i dostatečným skladatelským potenciálem, který má značný tah na branku a dožaduje se dalších poslechů.

Jednu z velkých a pozitivních rolí sehrává i velmi specifický zvuk kolekce, mající svůj původ v Necrohellském studiu, které kapela vlastní a Fenriz ho s nadsázkou nazývá „přenosným“. Tento sound by se dal poměrně akurátně nazvat „garážovým“, ovšem jedná se o garáž, kde je pořádek, kde se pravidelně utírá prach, a kde není parkovaná nějaká rozdrncaná, ošuntělá kraksna, zakládající si na tom, že když někam vyjede, tak bude dělat, ku podivu ostatních, jenom bordel. Z DARKTHRONE zkrátka sálá uvolněnost, přirozenost a noblesa, žádná přeexponovaná mentorující póza kdovíjakých undergroundových dělníků-vizionářů.

V porovnání s nedávnou minulostí, „The Underground Resistance“ vyzývá ve větší míře heavy metalové doktríny, osedlávající si dosti svižné punkové tempo. Dvojice muzikantů nezapomíná na melodické party, občas zavánějící speedmetalovým nebo thrashmetalovým podhoubím. Do toho si dosaďte neafektované, avšak vypjaté a čitelné blackmetalové vokální chrapoty obou kázajících černokněžníků. Menší překvapení poté nabízí poslední dvě skladby, opatřené na poměry skupiny nezvyklou délkou, která by sice mohla naznačovat nežádoucí kolovrátkový klapot, nicméně je to právě závěrečná a nejdelší „Leave No Cross Unturned“, která se nejagresivněji zakousne do posluchačovi paměti a to hlavně díky několika poutavým výstupům Nucturnovi kytary.

DARKTHRONE většinu svých příznivců určitě potěšili, některé možná i mírně nadchli. Osobně značím s radostí novinku titulem standardní. Jde o jasně definovanou a hlavně uvěřitelnou nahrávku, která má své kvality, takže potřeba falešné image s objímáním stromů někde v hloubi Norských vysočin, se právě této kapely zdaleka netýká.

21.03.2013	Diskuse (3)	Subeer jirikubis1975@gmail.com