DARKTHRONE - Eternal Hails

50%

Třicet let od debutu „Soulside Journey“ přichází norští DARKTHRONE se svou devatenáctou řadovou deskou. Asi není třeba dlouze představovat význam této kapely pro rozvoj severské metalové scény. Milovníci přístupu „udělej si sám“ s novinkou opět pookřejí. Nečekají již sice zázraky, ale znalost podstaty. Jak jsem DARKTHRONE poslední léta sledoval, reminiscence na osmdesátkový heavy/doom/black jsou asi nejpřirozenější volbou. Na novém albu zprvu upoutá i barevný fantasy obal s kresbou Davida A.Hardyho (tato práce pochází z roku 1972 a v originále se jmenuje Pluto a Charon), hozenou do sci-fi stylizace art-rockových děl ze sedmdesátých let. Ve výsledku však hudební složka úroveň neudrží a desku tak řadím mezi ty méně přesvědčivé. Opravdu dle možných předpokladů dostáváme typický vzorek dřevního metalu. V parametrech jeho nekašírovanosti se ostatně DARKTHRONE již dlouhá léta pohybují. „Eternal Hails...“ je bez pochyb stvrzením oné surové prapodstaty tohoto dvojčlenného projektu, bohužel také i doznáním, že přestože jsou Fenriz i Nocturno Culto natvrdo spjati s děním v útrobách labyrintu podzemní metalové scény a platí za vyhlášené fajnšmekry a znalce ledasčeho, ještě to nemusí značit autorskou výjimečnost. Z mého nezaujatého pohledu měli během své dlouhé dráhy DARKTHRONE některé světlejší momenty, aktuální počin však mezi ně nepočítám, což se pokusím objasnit.

Jak tedy začít? Díky poměrně zatvrzelému lpění na jednoduchosti a bránění se posunům staví tahle vlajková loď norského undergroundu své neotesané skladby způsobem, který mne letos brání se do materiálu více dostávat. Přímočarost a drive určitě ano, ale proč materiál ředit tzv. uměleckou nadstavbou? Svým způsobem je zde, dle mého, oněch pět písní (vzhledem ke koeficientu jejich nápaditosti) neúnosně roztaháno, poslepováno z někdy nadějných, jindy podivných úseků, které se bez ladu a skladu střídají, takže ona bahenní metalová lázeň má zřejmě navodit pocit důmyslnější, skoro až artové hry se strukturou díla. A přitom kolekce nezačíná vůbec špatně.

Už svižný úvod v podobě „His Master´s Voice“ mne naplňuje nadějí na reaktivaci nálad, které do metalu v osmdesátých letech procedili třeba takoví žánroví pionýři jako VENOM nebo CELTIC FROST. Skladba do určitého momentu dobře odsýpá, zvuk je přirozený a vedený v živých parametrech old-school přístupu. Vždyť i nálepka s textem, že album v žádném případě neobsahuje natriggerované bicí, je právě tím, co mnohým na této kapele učarovává. DARKTHRONE patří za jejich „punkáčství“ v rámci blackmetalového prostředí velký dík. Jenže pak se s jejich drivem něco stane a vše již v průběhu prvního songu upadá do podivných méně přímočarých fází a doomového kouzlení.

I druhá „Hate Cloak“ bohužel v tomto trendu pokračuje. Song jakoby se furt někam rozjížděl a záhy začal být bržděný a různě zastavovaný, snad kvůli touze po umělečtěji působící výpovědi. Podobných skladeb je zde nakonec pět a jejich průměrná délka se pohybuje okolo osmi minut. Jeden neurvalý song na pomezí záhrobního doomu a černočerného heavy metalu střídá druhý, ale neotřelé nápady aby v nich jeden pohledal. Ve výsledku toho v posluchači moc nezůstane. Možná spád a kouzelná primitivnost rytmického cvalu třetí skladby „Wake Of the Awakened“, což je trochu svižnější a lepší věc než skladba předešlá, možná její zatvrzelost a z ní vycházející sveřepá nálada, nicméně v rovině dlouhodobého užívání se opět žádný zázrak nekoná.

Z celku se nakonec vyjímá snad jen závěr páté „Lost Arcane City of Uppåkra“ , který je ozdobený tesknou a podivné pocity navozující klávesovou overturou, jenž podprahově ďábelským způsobem avizuje konec albové epopeje. Nicméně, než se k této pasáži posluchač dostane, uběhne třičtvrtěhodina a dotyčný musí absolvovat poslechový maratón doomového převalování a kombinaci těžkopádných riffů s čímsi, co lze považovat za pasáže obohacené uměleckým záměrem v ranku dřevního heavy/doom/blacku, tak jako je tomu v případě tišší mumlavé fáze uprostřed pátého songu. A protože si ještě pamatuji renesanci doom metalu v první polovině devadesátých let, i se všemi jejími nudně roztahanými akustickými úseky doprovázenými mluveným slovem, vím, že tady se podnětného rozuzlení nedočkáme.

Díky pánové, ale tohle nikdy nebude hudba úplně pro mne, jakkoliv se před osmi lety heavymetalová kapitola okolo alba „The Underground Resistance“ zdála tak nadějná a prakticky mne k projektu přitáhla. I když jsem si zpětně sehnal a poslechl i řadu dalších věcí z jejich portfolia, už nikdy mne žádné jejich dílo podobně nezaujalo. Nakonec je novinka zcela určitě obyčejnějším materiálem a větším undergroundem než ono album, skrze které jsem se k DARKTHRONE před osmi lety dostal.

22.07.2021	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz