DAVID BOWIE - Chvála podivínství (1970-1971) 2/12

Zásadní pro několik pozdějších let Bowieho kariéry bylo zahájení spolupráce s velmi vlivným manažerem Tony DeFriesem a rovněž angažování drsňáckého kytaristy a výtečného rockového skladatele Micka Ronsona do čela doprovodné kapely. Z tohoto důvodu bylo následující dílo „Man Who Sold the World“ více kytarové, až hard rockové, ukuchtěné pod vlivem hřmotné hudby kapel typu THE WHO nebo LED ZEPPELIN, takže znamenalo po všech stránkách určité přitvrzení. Za všechno mohl právě Mick Ronson, jeden z nejnedoceněnějších a nejnápaditějších kytaristů své doby, který představoval typického dělníka, jemuž bylo vždy souzeno makat na jiné. Ten kromě skutečnosti, že s Bowiem nahrál další tři úžasné kolekce, nahrál kytaru na sólový debut Lou Reeda - album „Transformer“, jemuž přispěl právě ve spolupráci s Bowiem k největšímu hitu „Walk On the Wild Side“. Ronsonových služeb poté v postupujících sedmdesátých letech využili např. MOTT THE HOOPLE a posléze jejich zpěvák Ian Hunter, dále pak David Johansen (NEW YORK DOLLS) na svých sólovkách, nebo dokonce Bob Dylan, když se Ronson účastnil jeho turné „Rolling Thunder“.

Album „Man Who Sold The World“ vyšlo v naprosté tichosti a přestože se bezprostředně po vydání příliš neprodávalo, s odstupem času zcela jistě obstálo a dnes je považované (ostatně stejně jako řada následujících děl) za vysoce cenný mezník Bowieho tvorby. Titulní skladba se stala velkou klasikou, byť singlový úspěch nebyl takový, jakým se mohla pochlubit předcházející titulka „Space Oddity“. Ponuré rockové motivy na něm zaznamenané však v pozdějších letech dokázal Bowie rozvíjet, a tak lze právě album z roku 1970 považovat za pomyslný start jeho rockové a více na kytary orientované pětiletky, zakončené až albem „Diamond Dogs“ z roku 1974. Na americkém turné k „Man Who Sold the World“ mohl konečně Bowie ve velkém stylu předvést okázalou a extravagantní pódiovou prezentaci. Tehdy na počátku sedmdesátých let, položil tento vyhublý podivín v dámských šatech základy glam rocku. Šokující kostýmy, které v průběhu koncertů ve velmi krátkých časových úsecích střídal, byly mnohdy až nevkusné, ale nejdůležitější bylo, že se zapsal do povědomí jako člověk, jehož tvorbu vede jediné slovo - stylovost. Všechno k sobě ladilo - hudba, obal alba, účesy, oblečení, malovátka, koncerty, dekorace a všechny ty kulisy, a tak se nakonec stalo, že se deska pomaloučku přeci jen šplhala na výsluní.

V této éře se mu navzdory polovičatému úspěchu „Man Who Sold The World“ (album je dnes kultovní záležitostí, jak pro fanoušky hard rocku sedmdesátých let, tak pro příznivce alternativní kytarové scény prožívající boom zkraje let devadesátých – NIRVANA, SONIC YOUTH, SMASHING PUMPKINS a mluví se o něm jako o Bowieho jediném metalovém díle) podařil několikrát obdivuhodný kousek, dostat se do širokého povědomí, upoutat na sebe pozornost a později také vystoupat s nějakým tím singlem na špici dobové britské populární hudby. Tou dobou se jeho manželce Angele (jejich desetiletý vztah plný volnosti a nezávislého sexuálního dovádění kdekoliv a s kýmkoliv, rozhodně nebyl z těch tradičních) narodil syn. Nebyl by to extravagantní David, aby ho nepojmenoval  Duncan Zowie Haywood Bowie.

Další z řady velmi úspěšných a vlivných Bowieho alb nese název „Hunky Dory“ a je i z dnešního pohledu považované za jeden z vrcholů rozsáhlé Bowieho kariéry. Na začátku se sice nejednalo o bůhvíjaký průlom, ale sbírka písní neoddiskutovatelných kvalit nemohla být dlouho opomíjena. Kouzlo „Hunky Dory“ tkvělo ve skloubení několika prvků, které propůjčily nahrávce na neobvyklé barvitosti. I přesto, že hlavní devízou byla kvalita samotných písní, nikoliv jejich různorodost, snad nikomu nemohlo uniknout skloubení tzv. vysokého umění s nízkým. Na „Hunky Dory“ jsme tak svědky propojení popu s kabaretem a textů obsahujících sexuálními dvojsmysly i inspirace Nietzchem. Ronsonova kytara nebyla už tak řízná jako u předchozího díla, ke slovu se naopak více dostával klavír hostujícího Ricka Wakemana. V názvech některých písní figurují jména jako Andy Warhol nebo Bob Dylan. Skladby „Changes“ (jak trefné, když si uvědomíte, že Bowieho tvorba byla vždy poháněna hlavně změnami), „Oh, You Pretty Thing“ a zejména pak „Life On Mars“ jsou dnes považované za ukázku geniality a vůbec toho nejlepšího z katalogu Davida Bowieho. Mají nepřeslechnutelné hitové ambice, ústřední melodické motivy, které se dokážou zarýt a nepustit, ale zároveň je v nich i něco, co v posluchači zanechává trvale silný dojem, ať už je to melancholická atmosféra, nebo precizní instrumentace, častokrát stavící na symfonické aranži, či citlivě vedené klavírní lince (viz. „Life On Mars“). Začala se nejslavnější kapitola kariéry Davida Bowieho.

30.04.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz