DAVID BOWIE - Muž, který spadl na Zemi (1975-1976) 6/12

Man Who Fell On Earth - podivuhodný herecký debut

V únoru roku 1975 se Bowie rozhodl poprvé vstoupit do hereckého prostředí, tehdy se seznámil s britským filmovým režisérem Nicolasem Roegem, který ho chtěl obsadit do hlavní role ve filmu „Muž, který spadl na Zemi“. Roega zaujaly hlavně zmatené, takřka halucinační scény z Bowieho limuzíny, které obsahoval tehdy zveřejněný dokument o jeho pobytu ve Spojených státech - Cracked Author, jinak hodně vypovídající o stavu v jakém se hudebník v té době nacházel. V jedné ze scén přirovnává sebe a zkušenosti z Ameriky k mouše obletující sklenici s mlékem. Nádobu sice nezná, ale ví že obsahuje chutné mléko. Bowie se prý cítil v zemi nekonečných možností podobně. Roega ta scéna doslova uchvátila, že se v jeho filmu také objevila. Vzhledem k tomu, že si Bowie již před lety v rámci projektu se Ziggym začal hrát na rockovou hvězdu, která se dostala na Zemi odněkud z Marsu, výborně se na tuto roli hodil.

„Muž, který spadl na Zemi“ je filmem, který je často označován jako kultovní sci-fi, s ostatními snímky tohoto žánru však nemá mnoho společného. Film je vlastně alegorickým příběhem o bezmoci a psychickém vykolejení, ale také korupci a lžích. Bowie později doplnil, že „jde o velice smutný a něžný příběh čistého člověka, kterého přivede na scestí zkažená společnost“. I téměř po čtyřiceti letech jde o velice originálně pojaté a neobvyklé dílo v jinak vcelku konvenčním sci-fi žánru. Výkon Davida Bowieho je považován za jeho vůbec nejlepší v celé jeho filmové kariéře: „Vzpomínám si, že jsem se prakticky vůbec nemusel snažit. A to je také důvod, proč jsem působil tak nepřirozeně, stačilo totiž, abych vypadal, jako bych spadl z úplně jiného světa.“ A je zřejmé, že právě Bowieho rozhodnutí ujmout se své první filmové role bylo také pravděpodobně jedním z dalších důvodů, proč se tehdy usídlil v Los Angeles, centru filmového průmyslu.

Bowie dorazil do Města andělů na jaře roku 1975 a nastěhoval se do domu svého kamaráda Glenna Hughese, skvělého baskytaristy DEEP PURPLE. Jeho kapela byla totiž tou dobou zrovna na turné. Brzy se však ukázalo, že Los Angeles je zřejmě tím nejméně vhodným místem pro pobyt muzikanta zmítaného duševním i fyzickým vyčerpáním, navíc závislého na kokainu. Bowieho závislost se při pobytu v Los Angeles vyhrotila, a jeho stav se dal označit vysloveně za psychotický. Jak později přiznává, živil se několik měsíců pouze mlékem a chilli papričkami, takže zhubl na kost. Jeho dny v té době probíhaly asi tak, že vstával po poledni a posléze se věnoval přijímání návštěv z řad spolupracovníků, bedňáků (s nějakým tím sáčkem po ruce) a mladičkých řádně vysolených rádoby hvězdiček.

Station To Station - opomíjený drahokam Bowieho rozsáhlé albové sbírky

Až v druhé polovině roku, poté co se vrátil v trochu lepším stavu z natáčení filmu  „Muž, který spadl na Zemi“ v Novém Mexiku, které ostatně pojal zodpovědně, a tak trochu jako odvykací kůru, si David rovněž vzpomněl, že je třeba začít s nahráváním dalšího hudebního projektu. Překvapením bylo vzhledem k vydařené spolupráci s Tony Viscontim na minulé desce „Young Americans“, že pro tentokrát si jej jako producenta nevybral a na jeho místo angažoval Harryho Maslina, což o něco později zdůvodnil Maslinovým více improvizačním přístupem k práci. Podle samotného producenta probíhalo natáčení v duchu nekonečných jamových maratónů, které trvaly třeba několik dní, poté se pár dní odpočívalo, aby následně vše pokračovalo další sérií několikadenních maratónů.

Spolu s Bowiem se na nahrávkách podíleli zejména kytaristé Carlos Alomar a Earl Slick, dále pak rytmika Dennis Davis a George Murray, popřípadě klavírista Roy Bittan. Práce probíhaly asi tak, že Bowie do studia přišel s krátkými hlavními motivy skladeb, které se posléze pečlivě rozvíjely neustálým pilováním, doplňováním a výsledným aranžováním, to vše v průběhu výše zmíněných jamovacích transů. Poprvé se nahrávalo ve čtyřiadvacetistopém studiu, a tak se muzikanti kolikrát zasekli na mnohahodinovém pilování jednoho pouhého detailu. Nakonec je deska „Station To Station“ považována za nezařaditelný originál v rámci všech období Bowieho diskografie a patří k jeho úplně nejlepším. Jde o jakýsi předěl mezi předešlým albem „Young Americans“, které se vykazovalo spíše funky a soulovými postupy, a následným temně ambientním nebo také New Wave obdobím Berlínské trilogie.

Deska je mnohem mohutnější a tvrdší než její předchůdce „Young Americans“, postavená na hlasitých rhytm and bluesových riffech, jazzovém klavíru a moderním pulzujícím groovu. Ještě dnes neztrácí nic ze svého kouzla a osobitosti. Je zahájená takřka desetiminutovou titulní skladbou, což je zjevně ten nejprogresivnější Bowieho song nahraný za celou jeho kariéru. Skladbu odstartovanou zvuky jedoucí a houkající parní lokomotivy, pohání riffy ostré jako břitva a vše pro sebe později uchvacuje dominantní Bowieho hlas, který se zde ukazuje ve své další z četných rolí. A sice v roli hubeného bledého Vévody, který ovládá sametově nadpozemský, a tak trochu sinatrovský hudební jazyk. Skladba prochází mnoha fázemi a stejně jako jedoucí lokomotiva míří stále kupředu.

Další položky jako „Golden Years“ a „Stay“ platí oproti titulní písni za bezstarostné ukázky plastického soulu reprezentovaného spíše předešlým albem. Dále je zde balada „Word On The Wing“, a také naprosto skvělá předělávka „Wild Is The Wind“, skladby od Dimitriho Tiomkina, která v Bowieho podání vzdává hold spíše verzi odzpívané Ninou Simone. Do dnes je „Station To Station“ považované za vysoce originální, zdařilé a nezařaditelné dílo, a to i v rámci tvorby natolik progresivního umělce, jakým byl vždy David Bowie. Je více než povedenou předzvěstí bájemy opředené experimentální epochy, která se váže k jeho dvouletému působení v Berlíně. Album „Station To Station“ patří bezesporu mezi pět nejlepších alb celé Bowieho sbírky a rovněž do zlatého fondu historie rockové hudby.

04.06.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz