DAVID BOWIE - Nechte mne tančit (1981-1991) 10/12

Osmdesátá léta pro interpreta typu Davida Bowieho znamenala jediné – spřístupnění jeho tvorby nejširším posluchačským vrstvám. Přesněji řečeno, šlo o upozadění právě těch vlastností, které jí po celou předchozí dekádu dělaly tolik progresivní a novátorskou. Přizpůsobení skladatelské stránky tehdejšímu optimistickému popu, vydatně podporovanému novými, tehdy moderními kanály (MTV), proběhlo tak nějak přirozeně, protože byl za vším cítit špičkově provedený řemeslný vklad, ovšem dnes je jasné, že ve srovnání s jeho starší érou zaostávala osmdesátá léta zejména díky své poslechové nenáročnosti, určité prvoplánovosti a pro interpreta jeho druhu absolutní nekonfliktnosti.

Vše zahájil singl „Under Pressure“, který Bowie v roce 1981 nazpíval jako duet s Freddiem Mercurym a skladba nakonec vyšla na albu „Hot Space“ kapely QUEEN. Nešlo však o změnu tvorby směrem do tanečního prostředí nejen pro samotného Davida, ale rovněž i pro kapelu QUEEN, která v sedmdesátých letech udivovala tím, že dokázala vykřesat hitový potenciál i ze songů naprosto propracovaného epického vyznění. S nastupujícími osmdesátými lety se zkrátka převlékala hudba legend, které chtěly přežít, do přívětivějšího kabátku. Většina interpretů tak svou novou produkci uzpůsobovala světštějším a mnohem civilnějším představám. U mnohých se tedy měnil nejen myšlenkový náhled, ale i hudební směr - výskyt prvků tehdy módního funky a různých přidružených stylů koketujících spíše s popem a taneční hudbou, oslovující široké masy. Singl „Under Pressure“ známí svou výraznou basovou figurou byl tak obrovskou změnou pro všechny aktéry jeho realizace.

První Bowieho album z této etapy jeho kariéry („Let´s Dance“) se o dva roky později stalo naprostým kasovním trhákem a bodovalo po obou březích Atlantiku. David se zde coby odbarvený blonďák pustil do dospěláckého popu a odhodil za hlavu většinu z toho, co jej ještě pár let předtím dělalo tolik zajímavým pro hudební hledače, dobrodruhy a fajnšmekry. Jakoby už měl v tu dobu dost alternativy a řekl si, že je třeba přijít konečně s pořádnými hity, vhodnými na obrovské stadióny.

Album „Let´s Dance“ obsahovalo jak song „Cat People“, složený v rámci podpory k nepříliš úspěšnému stejnojmenného filmu s Nastassjou Kinski v hlavní roli, tak monster hity typu titulního songu nebo „Modern Love“ a „China Girl“. Posledně jmenovaná skladba již pár let před tím vyšla na debutovém albu Iggyho Popa, zde jí však David Bowie propůjčil novou, daleko světlejší a hitovější podobu, a tak s ní logicky bodoval.

I když jsou z dnešního pohledu osmdesátá léta v rámci tvorby Davida Bowieho brána jako umělecky nejméně přínosná, výživná a zajímavá, což je dozajista pravda, tehdejším nahrávkám nelze upřít jejich komerční dopad a úspěšnost. Z podivínského rockera a stylového hledače se na prahu čtyřicítky rázem vyprofiloval uhlazený popový zpěvák, vystupující pro střední vrstvy v těch největších světových halách. Je pravda, že v tom bylo cosi povrchního, ale řemeslnou stránku věci není možné odsoudit, protože kdyby každý druhý dělal hitparádovou hudbu tímto způsobem, bylo by to náramné.

Následující dvě alba „Tonight“ a „Never Let Me Down“ však na úspěch „Let´s Dance“ navázala pouze z části. Desky znovu cílily na širší vrstvy nevyhraněných a z dnešního pohledu představují po umělecké stránce nejkrizovější a nejprázdnější etapu jeho bohaté hudební dráhy. Na první jmenované se dokonce objevily v pozměněných verzích nějaké skladby, které byly již před lety zveřejněny na albech Iggyho Popa, jmenovitě tedy titulní song (zde coby duet s Tinou Turner) a pak ještě jímavá „Neighbourhood Threat“. Vše bylo vystláno dobovým synthy soundem, a tak i songy jako „Blue Jean“ nebo „Loving The Alien“ bodovaly zcela dle plánu.

Takhle to zkrátka v osmdesátých letech chodilo, prvotní byl zejména zájem uspět, až poté byla progresivní stránka věci. V té době Bowie rovněž hostuje ve skladbě „Dancing In the Street“, která vyšla jako jedna z prvních nahrávek sólové kariéry frontmana THE ROLLING STONES Micka Jaggera a byla opatřena úsměvným až prapodivným videem. David v průběhu osmdesátých let absoluvuje několik velmi úspěšných světových turné a účastní se rovněž památné přehlídky Live Aid, která byla uspořádána v létě roku 1985 za účelem podpory hladovějícím ze zemí třetího světa, zejména Etiopie. Pokračuje rovněž Davidova filmová dráha, kde si v roce 1986 vystřihne roli čaroděje v nepříliš vyvedené pohádce „Labyrinth“. K tomuto snímku posléze vychází i nepříliš zdařilý soundtrack. Album „Never Let me Down“, ačkoliv se o něm s předstihem hovoří jako o díle, které Bowiemu vrátí na chvíli ztracenou rockovou podstatu, nakonec plulo na vlnách svých dvou předchůdců. Singly jako „“Day In Day Out“ a „Time Will Crawl“ nic zásadního neřešily a vše tak nějak samovolně postupuje směr blažená letargie bez výhledu na změny.

V samotném závěru osmdesátých let však Bowie přerušuje svou dráhu coby sólového interpreta a veškerou svou aktivitu věnuje do projektu TIN MACHINE, což je v podstatě dřevní a přirozeně znějící rock. Tento projekt s ním tvoří bratři Salesové – Hunt a Tony, což je vlastně rytmická sekce známá z prvního evropského turné sólové kariéry Iggyho Popa, a pak ještě kytarista Reeves Gabbrels. Deska se však nepočítá do diskografie jeho sólové kariéry, jde spíš o projekt rovnocenně situovaných muzikantů, takže David zde nepůsobí jako někdo, kdo celému dění šéfuje, naopak jsou si zde všichni rovni. David zde kromě nemalého podílu na skladatelské práci obhospodařuje řadu nástrojů. Tíživá, téměř blues rocková deska se setkala s uspokojivým přijetím, komerčně však ne zcela uspěla, tedy alespoň ne v porovnání s Bowieho sólovými alby. Projekt TIN MACHINE se dočkal o dva roky ještě druhého pokračování než se definitivně rozešel, a tak měl David  Bowie znovu volný prostor pro realizaci svých dalších uměleckých vizí. Nebylo totiž příhodnější doby k ráznému obratu kormidlem směrem k progresu a experimentům než byla devadesátá léta, ale o tom až příště.

06.08.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz