DAVID BOWIE - Revoluce maškar a kabrňák Ziggy (1972-1973) 3/12

Psal se rok 1972 a Velkou Británií právě zmítala glam rocková horečka. Kapely jako T.REX, SLADE nebo SWEET sklízely se svými singly, mimochodem postavenými výhradně na jednoduchých a patřičně chytlavých bubblegumových melodiích, stejně jako na odlehčeném rockovém pojetí určeném pro nejrůznější Charts, obrovské úspěchy. Nikdo z těchto interpretů však tento žánr nedotáhl k takové dokonalosti a dlouhověké umělecké kvalitě jako právě DAVID BOWIE, který tuto vlnu prakticky odstartoval. Zkrátka a dobře, nová generace si žádala nové idoly a ti se hodlaly předvádět v lesklých oděvech, botách s vysokými podpatky, obličeji plnými šminek či flitrů a v neposlední řadě v natupírovaných vlasech. Zkrátka a dobře, Británie tehdy zažívala karnevalový rej těch nejméně realisticky vyhlížejících existencí, užívajících těch nejnápadnějších lascivních gest. Tohle období přišlo krátce poté, co již LED ZEPPELIN nikdo nebral jako něco čerstvého a překvapivého.

David Bowie se však tou dobou nestal hvězdou světového formátu díky nějakému svému singlu nebo dokonce hitparádové písni, nýbrž díky číslu časopisu Melody Maker z 22.ledna 1972, tehdy se totiž svěřil redaktorce tohoto plátku ze své bisexuality. I když je dnes zjevné do jaké míry tenkrát mluvil pravdu, nebo zdali tato na svou dobu šokující informace nebyla pouze promyšleným marketingovým tahem, který ve všech směrech zafungoval. Je však jedno zdali Bowie přeháněl, nebo jestli mluvil pravdu, důležité bylo, že tím že to řekl nahlas, povýšil svou značku ze škatulky běžného rockového zpěváka na uměleckou osobnost zcela jiného ranku. David Bowie završil jednu ze svých nejdůležitějších proměn tím nejprozíravějším tahem svojí kariéry, která byla ostatně od začátku plná chytrých a odvážných kroků. Deska „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From The Mars“ se stala jeho zdaleka nejúspěšnějším dílem, a právě takovým albem, s jakým bylo na mnoho let dopředu Bowieho jméno spojováno především.

V rámci tohoto svého nejoslavovanějšího díla se Bowie převtělil do jakési titulní postavy celého svého konceptu, a to nejen na nahrávce, ale i na pódiu a dokonce i mimo něj. Rocker Ziggy Stardust byl první z řady slavných imaginárních hvězd, které dokázaly namířit zájem i o své tvůrce. Dokonce příběh došel tak daleko, že Bowieho pronásledoval Ziggy v očích fanoušků ještě mnoho let po realizaci tohoto veleúspěšného projektu, a tak měl samotný autor velké problémy vyrovnat se s tlakem svého okolí a svou skutečnou identitou.

Dílo se jinak stalo zcela zásadní nahrávkou v rámci vlny původního britského glam rocku počátku sedmdesátých let a bylo napěchováno skvělými rock´n´rollovými vypalovačkami. Výpravné songy jako „Five Years“ nebo titulní věc se zde střídají s přímočarými hity jako „Lady Stardust“, „Starman“, „Star“, ale je zde také prostor pro zemitou hard rockovou vypalovačkou „Ain´t No Easy“, kde se Bowie vykazuje snad nejvypjatějším vokálem do té doby. Je zde i razantní boogie „Suffragette City“, které později inspirovalo řadu kapel z punkové éry. Jde o stěžejní dílo rozsáhlé Bowieho diskografie, které i po čtyřiceti letech od své realizace stojí hrdě i v dnešních dnech a je shledáno bez slabin. Prostě pravé rockové album, co jede od začátku do konce bez zádrhelů a nabízí i něco víc než jen chytlavé songy. Klasika, jejíž dopad na kapely pozdějších generací je nezanedbatelný. Postupem doby se velký počet zdejších songů dočkal celé řady nových přepracování a sice od kapel, které Bowieho tvorba mimořádně inspirovala.

V roce 1973 vyšla v krátkém intervalu po sobě další dvě alba a Bowie, tehdy zastupován již třetím rokem značkou MainMan a manažerským týmem Tonyho DeFriese, stanul na svém absolutním komerčním vrcholu. Měl však ještě dost energie na to, aby se věnoval podpoře kapely jeho oblíbeného amerického umělce – feťáckého zhýralce Iggyho, který tou dobou válčil o přežití a spolu s ostatními členy zmírající kapely THE STOOGES přežíval tou dobou doslova na ulici, závislý na tvrdých drogách a bez smlouvy na další nahrávku (původní firma vydávající alba THE STOOGES Elektra Records to s kapelou ukončila po tristních prodejích jejich druhé řadovky „Fun House“ již koncem roku 1971). Bowie Iggyho i s jeho kumpány přizval na sklonku roku 1972 do Anglie, aby jim zde umožnil nahrát jejich nové skladby na jejich třetí desku, která později vyšla u značky CBS (smlouvu dohodl DeFries s tím, že Iggy musel před manažery CBS tančit a zpívat na stole). O tomhle období se budu detailněji zmiňovat v připravovaném seriálu právě o Iggym (pozn.autora).

V té době se v Londýně všechno točilo kolem fenoménu androgyního rockera Ziggyho, vystupujícího s červenými natupírovanými vlasy a lesklým přiléhavým úborem. První z výše zmíněných Bowieho alb vydaných v roce 1973 – „Aladdin Sane“ obsahovalo, jak další poctivě vybroušenou várku líbivých glam rockových písní, tak neopakovatelnou atmosféru dosaženou díky tradičně mistrovské studiové práci s aranžemi (viz.jazzové preludování klavíru v hypnotické titulní skladbě). Jde o další z řady nahrávek, kde zní kytara Micka Ronsona, a které produkoval Ken Scott. Šlo stejně jako v případě Ziggyho Stardusta o obrovský úspěch a udržení pozic, jak komerčních, tak i kvalitativních. Kromě fantastické titulní skladby obsahuje album další trefy do černého, jako třeba „Prettiest Star“, „The Jean Genie“ nebo zejména „Drive In Saturday“. Třešničkou na dortu je pak zdařilá předělávka „Let´s Spend The Night Together“ od THE ROLLING STONES, jejíž úspěch probudil v Bowiem zájem nahrát v krátkém časovém intervalu celé album plné koverzí jeho oblíbených skladeb od interpretů ze šedesátých let.

Deska předělávek vyšla jen pár měsíců po „Aladdin Sane“ a dostala název „Pin-Ups“. Jednou z nejzdařilejších položek na ní obsažených je barretovská „See Emily Play“ od ranných PINK FLOYD. Album sice nedosahovalo kvalit čtyř svých předchůdců (víc než neprůstřelná série započatá na „Man Who Sold The World“), ale i tak šlo o velmi solidní sbírku prověřených songů. Záhy se David Bowie loučí čtyřmi koncerty v londýnském sále Hammersmith Odeon s obdobím spjatým s imaginární postavou Ziggyho Stardusta, a sice veřejným prohlášením, že definitivně končí. Což sprvu vyvolalo mezi fanoušky šok a paniku, neboť vystoupení z té doby se staly doslova legendárními. Později bylo vše vysvětleno a uvedeno na pravou míru – s tím že nekončí David Bowie, nýbrž pouze jeho glamrockové období Ziggyho Stardusta. Mimo to došlo i k rozchodu s jeho doprovodnou kapelou vedenou spolehlivým kytarovým pracantem Ronsonem, jedním z nejvybroušenějších střelců právě této epochy rocku. Ten se záhy na jednu sezónu připojuje k oblíbeným MOTT THE HOOPLE, aby později v sedmdesátých letech pokračoval tvořit s jejich zpěvákem Ianem Hunterem další desky.

07.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz