DAVID BOWIE - The Next Day

90%

Legendární britský chameleon a stylový eklektik si tentokrát dal s novými skladbami opravdu na čas. Vzhledem k výsledku se to však vyplatilo. Novinka je totiž po všech stránkách vynikající. Lze říci, že spojuje řadu zásadních prvků Bowieho minulé tvorby do jedné multi-žánrové výhně, jejímž nejvýznačnějším jmenovatelem jsou zkrátka skvělé skladby. Jde o důstojné (a spíše rockové) album od více než šedesátiletého interpreta, který má za sebou přes čtyřicet let velmi pestré a různorodé tvorby, nejde však o album unaveného starce, co by nechápal, kde se nachází a kam se doba řítí. Rovněž nejde o pouhou nostalgickou rekapitulaci, deska je totiž vybavená velmi moderními prvky a tvoří tak jakousi koláž, kde vedle sebe v klidu a přirozeně fungují písničkovější prvky s moderními, abstraktnějšími, ale i žánrově nesvázanými momenty.

Jsem příznivcem zejména Bowieho tvorby z let sedmdesátých, a tak tvrdím, že to nejdůležitější z jeho bohatého katalogu nalezneme právě mezi alby „Man Who Sold The World“ (1970) a „Scary Monsters“ (1980), přičemž ani o jeho tvorbě z devadesátých let nemůžu tvrdit, že je nadbytečná. Pravdou však zůstane, že pro mne již tak velké kouzlo nemá. Z toho důvodu považuji právě „The Next Day“ za Bowieho zřejmě nejlepší album od konce sedmdesátých let.

Díky určitým zdravotním problémům to dlouhou dobu vypadalo, že album „Reality“ (2003) bude jeho definitivně posledním zápisem do diskografie. Tahle vcelku průměrná a nic neřešící nahrávka by však nebyla adekvátním rozloučením s dechberoucí muzikou, jakou nás tento mimozemský génius oblažovat po několik dekád. Jsem opravdu nadšen, že došlo na „The Next Day“, dílo vykazující se autorovými zkušenostmi a nadhledem, ale rovněž prvotřídním skladatelským a instrumentálním vkladem, nebo také slušivým moderním zvukem. Přes určitý melancholický ráz jde ve většinové míře o album rockové, ne však zastaralé. Skladby se spíše než drivem a energií vykazují poutavou atmosférou a neskutečnou aranžérskou barvitostí. Všechny mají něco do sebe a nit která prochází každou z nich, navozuje velmi příjemné pocity. Zkrátka a dobře, ať poslouchám sarkasticky se uchechtávající futuristický glam rock - „How Does The Grass Grow?“ (jeden z vrcholů alba), vzpomínku na Berlín, plnou smutku a dechových nástrojů - „Dirty Boys“, nebo omamně hypnotizující pop/rock zatavený do hradby překrásných hammondů - „Love Is Lost“, vždy dostávám naprosto skvělý výsledek, ať už jakkoliv stylizovaný.

Album přes svou skladbovou různorodost drží velmi dobře pohromadě a pojítkem mu zůstává nepřeslechnutelný odér melancholie, umocněný nástrojovou pestrostí. Jsou zde dvě opravdu překrásné balady „Where Are We Now?“ a „You Feel So Lonely You Could Die“ (druhý vrchol alba), které už teď řadím k tomu velmi povedenému z Bowieho tvorby. Dále pak odlehčený pop/rockový singlík, který prostě jede - „The Stars (Are Out Tonight)“. Skladba jako své téma volí život stárnoucích a odcházejících celebrit, vyrovnávajících se s úbytkem pozornosti. Velmi se povedl mohutně revoltující garážový rock „(You Will) The Set World On Fire“ (třetí vrchol alba), dále pak song opatřený progresivnějšími, a do tanečna tak trochu hozenými prvky („If You Can See Me“) nebo další poklidnější věci opatřené závojem nostalgie „I´d Rather Be High“ a „Valentine Day“. Dechová sekce znovu opanuje „Boss Of Me“ a následující „Dancing Out In Space“ obsahuje pár synthy zvuků upozorňujících na legendární berlínské album „Low“. Za poslech však stojí i bonusy, které so oběvily na rozšířené speciální edici - písně jako „So She“ a „I´ll take You There“ by se rozhodně neztratily v základní hrací době nahrávky.

Bowie na nahrávce spolupracoval s producentem Tonym Viscontim, což je veterán, který s ním makal již na albech jako „Man Who Sold The World“, „Low“ nebo „Heroes“. Nezastírám, že v případě novinky nebylo předběžné informace, která by mne potěšila více, protože jsem věděl, že nepůjde o nějaký lacině spíchlý polotovar stárnoucího barda (tohle bez tak není Bowieho styl), ale o aktuální porci metropolitní hudby. Viscontiho zápal pro neprvoplánovou, avšak po určitém naposlouchání chytlavou muziku s výraznou atmosférou a pulzujícím groovem, byl moc dobře znám již z minulosti, ale že se ve spolupráci s ním Davidovi podaří složit své nejlepší dílo od památné berlínské trilogie, to jsem opravdu nečekal. Jeho typicky zastřený hlas tak proplouvá na jakési surrealistické vlně a nabízí neotřelé melodie pohupující se na široké paletě kytarových vyhrávek. Svým způsobem mne deska navozuje stejné pocity, jako se to onehdy povedlo znamenité fošně od irských U2 - „Achtung Baby“. Mám pocit, že tohle album zůstane tou nejpromakanější populární hudbou, jakou rok 2013 bude znát.

02.04.2013	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz