DAVID BOWIE - Volání Ameriky (1974-1975) 5/12

Bowie se počínaje rokem 1974 propadá do silné závislosti na kokainu a stává se démonickým stínem svých bývalých imaginárních postav. Právě v průběhu dalšího amerického turné se však rozhodl definitivně skoncovat s extravagantními dekoracemi, kulisami, kostýmy i veškerou choreografií, a hlavně také se svým rock´n´rollovým zvukem, s nímž ještě nedávno sklízel po Evropě obrovské úspěchy. Na místo toho se pustil do „plastického soulu“, jak svou novou tvorbu začal v průběhu své americké mise nazývat. Na další koncertní šňůru už vyjela úplně jiná doprovodná kapela, skládající se převážně z černošských muzikantů v čele s kytaristou Carlosem Alomarem. Tou dobou již Bowie pobýval nastálo ve Spojených státech (země, která jej vždy inspirovala a fascinovala), avšak po osobní stránce prožíval své nejtemnější období. Jak jeho fanouškům, tak kritice rovněž připadalo, že jeho současná tvorba jakoby na truc začala úplně negovat dosavadní obrázek o něm, a sice obrázek rockové hvězdy a androgynní ikony původní vlny britského glam rocku. Začalo se tříleté období hledání a celkové transformace, kdy na počátku toho všeho stál David Bowie coby vadnoucí glam rocková ikona a na konci se situoval do role pobledlého gentlemana, co v saku opěvuje zákoutí Berlína.

Z počátku šlo všechno pěkně z tuha, Nový svět, nová vize, nová tvorba, nebo alespoň zatím pouze touha po ní a po změnách, jak životních, tak v každém případě i hudebních. Řada tehdejších vystoupení úplně postrádala šmrnc. Vše bylo posléze zdokumentované na jeho první živé nahrávce „David Live“, která vyšla ještě do konce roku 1974 a na jejímž obale David vypadá jako by stál jednou nohou v hrobě. Jeho nedobrou tělesnou a hlavně duševní formu potvrzují na přelomu let 1974 a 1975 některá televizní interview a dokumenty, kde nervózní a do tmavých brýlí zakuklený zpěvák drmolí cosi o mayských civilizacích, nacismu, UFO, masmediální kontrole nebo hlukové bombě, jenž je schopná vyhladit celé velkoměsto. Tyto paranoidní vize jej v té době pronásledovaly na každém kroku. Na počátku roku 1975 Bowie dodělává své osmé studiové album, které ponese název „Young Americans“. Deska vznikala právě v průběhu Bowieho koncertního pobytu ve Spojených státech, protože od těchto vystoupení zpěvák ve třech úsecích odbíhal, aby nahrál nové skladby připravované právě pro zcela novou etapu vlastní kariéry. Po pěti letech se zde vrátil ke spolupráci s Tonym Viscontim, který se později vyznamenal při práci na tzv.berlínské trilogii. 

Deska „Young Americans“ značila jednu z nejvýraznějších obměn hudebního směřování v Bowieho pestré kariéře. Z jeho muziky prakticky zcela vymizel glamrockový prvek a rock´n´roll, který byl nahrazen pulzujícími funky podklady a soulem. Songy od první chvíle inklinovaly k popu a taneční sféře. Ovšem na rozdíl od všech prvoplánových hitparádových odrhovaček, jenž tou dobou opanovávaly diskotéky slavící v polovině sedmdesátých let svůj boom, byl v Bowieho tvorbě vždy k nalezení jistý poměrně abstraktní a zároveň velmi osobitý prvek, který byl dalece vzdálen prvoplánovosti, natož pak nějaké lacinosti. Album vznikalo na třikrát a Bowie dokonce v závěru prací vyměnil výsledný set-list, a sice když funkovou verzi „John, I´m Only Dancing“ vyřadil a později ji použil jako B stranu singlu. Její místo posléze vyplnil koverzí THE BEATLES „A Cross The Universe“ a také tanečním minimalisticky střiženým funky kouskem „Fame“, který složil spolu s Johnem Lennonem. Skladba se nakonec stala ve Spojených státech absolutní hitparádovou jedničkou (jeho nejúspěšnější singl) a vlastně i průlomem.

Celkově tohle album dosáhlo desáté příčky žebříčku Billboardu, řadě lidí se však nelíbilo poameričtění Bowieho nové tvorby, ovšem za každého ztraceného fanouška z doby Ziggyho Stardusta získal Bowie jednoho nového, takže nebylo důvodu se rmoutit. V průběhu roku 1975 se David rozhodl příliš nevystupovat na veřejnosti díky jeho nedobrému zdravotnímu stavu, který si způsobil přemírou práce a rovněž přemírou užívání kokainu. V roce 1975 rovněž dochází k rozchodu s jeho dlouholetým manažerem Tony DeFriesem v důsledku údajně/zaručeně nevýhodných smluv, uzavřených těsně před obdobím nejúspěšnějšího alba „Ziggy Stardust“. Spor byl ukončen až soudem, kdy bylo v neprospěch Bowieho rozhodnuto, že po mnoho dalších let bude odevzdávat zhruba šestnáctiprocentní podíl z prodejů alb vydaných za doby spolupráce s DeFriesovou značkou.

28.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz