DAVID BOWIE - Život umělcův, svět bez hranic (1974) 4/12

Rok 1974 je dodnes všeobecně považován za vyvrcholení nejslavnější etapy britského hard rocku a s ním spřízněných hudebních oblastí. Šlo o zcela mimořádnou éru pro anglo-americkou hudební produkci, která přinesla tolik skvělých a zcela mimořádných událostí. David Bowie tou dobou již připravoval dalšího albového následovníka („Diamond Dogs“), ke kterému ho inspiroval pořad The 1980 Floor Show, který byl natočen pro britskou televizi NBC v londýnském Marquee, a také utopický román George Orwella „1984“. Proklamovaný návrat k temnější poloze alba „Man Who Sold The World“ se po všech stránkách vydařil, i když deska byla bezprostředně po svém vydání přijata nejednoznačně. Kritika Bowiemu totiž zazlívala absenci Micka Ronsona, ale nakonec většina zasvěcených uvítala další z Davidových četných otoček.

Byť David jel pracovně na doraz, pohled do zákulisí ukázal, že vše nebylo tak ideální, jak se mohlo při letmém pohledu zdát, protože tou dobou Bowie definitivně na několik let spadl do závislosti na kokainu, což byla vysoká daň za nevázaný, hektický a neodříkavý životní styl plný večírků a různých nočních radovánek, stejně jako nepřetržitého pracovníhu zápřahu. Následující tři roky jsou považované za období Bowieho největší drogové závislosti a zmítání se na hranici šílenství, paranoie, psychické přepjatosti a fyzického kolapsu. Zpěvák nezadržitelně hubne (40kg), což je důsledek minimálního příjmu potravy, nedostatku spánku a workoholické zapálenosti do stále nové a nové tvorby, která je přikrmována doslova zběsilým šňupáním koksu a užíváním stimulujících látek.

Úplně posledním albem, které se vázalo k Bowieho striktně rockovému období bylo tedy již výše zmíněné „Diamond Dogs“, byť se na něm již nepodílel jeho doprovodný band z éry Ziggyho Stardusta. Glam rock tou dobou již pomalu zmíral na úbytě, a tak bylo nutné provést nějaké to ozvláštnění. Když bychom se na historii „Diamond Dogs“ podívali z gruntu, tak album bylo v počátcích své realizace ohlašované jako dílo, které nebude mít daleko k rockové opeře, jejíž náplní bude výše zmíněné téma nastíněné v Orwellově románu „1984“. Nakonec však album vyšlo jako běžná rocková nahrávka s řadou krátkých rockových skladeb, občasně obohacených nějakou tou poněkud orchestrálnější aranží – viz. třeba skvělý song „1984“ nebo neméně zdařilá titulní skladba.

Americké turné na podporu nahrávky se stalo tou nejočekávanější a nejnákladnější událostí v dosavadní Bowieho kariéře, událostí, která svou velkolepostí předčila všechno, co do té doby bylo na zaoceánských rockových pódiích k vidění. Všechny koncerty byly velmi dlouhé a enormně náročné. Stinnou stránkou se však ukázalo, že se David v té době opravdu nenalézal v příliš zdravém rozpoložení, a tomu také odpovídaly výsledky některých těchto vystoupení, které ho zastihly ve stavu, kdy byl rozhodně daleko od své ideální formy. Názory pamětníků se však značně různí. Zatímco někteří hovoří o únavě a vyprahlosti, jiní opěvují Bowieho té doby jako koncertního performera na vrcholu sil.

On sám právě tohle období své dráhy nenávidí a mnohokrát o něm lakonicky hovoří, jako o tom, ze kterého si toho opravdu příliš nepamatuje. Neustálý kolotoč nahrávání a koncertování si po pěti letech vybírá svou první daň, a tak David čelí prvním dopadům obrovské slávy a poznává kromě jejích slastí také strasti. Jeho životní tempo tehdy nabralo na pořádných obrátkách, což ještě více umocnila jeho koketérie s drogami, které podle svých slov bral pouze z toho důvodu, aby byl schopen stíhat a vypořádávat se s vlastními návaly tvořivosti. Dnes tedy tohle období sám Bowie komentuje asi takto: „Nebral jsem drogy pro osobní potěchu, díky nim jsem mohl denně pracovat a nemusel jsem v noci spát. Jenže to nebyla vůbec sranda, nezažíval jsem totiž žádnou euforii. Málem mi z toho všeho přeskočilo.“ Každému jen trochu zasvěcenému muselo dojít, že brzy musí nastat nějaká změna, ale o tom zase až za týden.

14.05.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz