DAVID BOWIE - Blackstar

100%

Je vlastně těžké psát cokoliv o téhle definitivní řadovce. Poslouchám jí skoro celý měsíc, už od dne vydání, a stejně na ní každou chvíli objevím něco nového. David Bowie byl naprosto výjimečným umělcem, jedním z těch, co si vždy mohli dovolit tvořit bez kompromisů a přesně podle toho, co vlastně cítili. Nešlo však jen o songy, ale o mnoho dalších věcí, silnou estetickou složku, náladu daného díla a myšlenku do něho vloženou. Nikdy nebyl svázán jednou formou, procházel žánry a posouval hranice jakoby nic. Styly pod vlivem jeho starších alb se různě modifikovaly a trendy se měnily, stejně jako byl v první polovině let sedmdesátých  zásadním pro řadu glam-rockerů, dokázal o pár let později naprosto stejně poutavé songy složit tak, aby tvořily základy New wave a post-punku, dotkl se funky, soulu, koketoval s taneční scénou, dokonce nahrál i několik čistě popových alb, byl jediným hudebníkem, který při takovém úspěchu, jakého se mu dostávalo, mohl stále překvapovat a být neustále umělecky zajímavý.

„Blackstar“ není deskou, na které by se nacházely samé neoposlouchané novoty, byť první polovina titulní skladby je natolik bláznivá, že s jejím předběžným zveřejněním posluchač tušil, že se znovu dotkne neprobádaných horizontů. Nakonec se nejedná o takový experiment, jak by se mohlo zdát, avšak songy jsou opravdu nádherné a prostupuje je aura jisté melancholie. Tu umocňují zejména časté vstupy saxofonu, neučesaná jazzová rytmika a klávesové chvojí co nenápadně zurčí pod charismatickým Davidovým hlasem. Bowie nahrál desku, která má i v rámci těch jeho tří desítek alb vlastní duši a naprosto přesně odhaluje stav, v jakém se muzikant nacházel v posledním období svého života. Nejde však o bilancování, na to je ze skladeb slyšet mnoho čerstvých proudů, byť podobné, jazzem ovlivněné formy už se David dotýkal ve dvou etapách vlastní hudební existence: poprvé na albech „Young Americans“ a „Station To Station“, která v polovině sedmdesátých let vznikla v jeho prvním americkém období, a která zaplašila myšlenky na to, že zůstane do konce života rockerem, a podruhé v první polovině devadesátých let, kdy byly ony jazzové spletence patrné na jinak vcelku tanečním albu „Black Tie White Noise“.

Stejně jako tomu bylo u rovněž vynikající minulého alba „The Next Day“, které považuji za to nejlepší dílo, jaké David Bowie vydal od časů svého berlínského pomníku „Heroes“, se i zde sešel se svým celoživotním spolupracovníkem, studiovým machrem Tonym Viscontim, ale zatímco se předchozí deska pohybovala v širším stylovém záběru, byla o něco optimističtější a nabídla i celou řadu pop/rockových písniček, zde se noříme do silně atmosférického oparu, do písní, které je třeba poslouchat při úplném zastavení člověka. Pouhých sedm skladeb a tolik vynikajících momentů nabízí tohle finální vydechnutí.

Titulní skladba bude navždy patřit k stěžejním momentům diskografie a to i u natolik progresivního muzikanta, jakým David Bowie vždy byl. Její první polovina doslova zneklidňuje i omračuje, elektronické podkresy, jazzově neučesaný rytmus, přiškrcené hýkání nervního sága a Davidem repetetivně přednášený text, to všechno možná připomene mrazivou náladu hudby RADIOHEAD z přelomu století, když se však skladba od poloviny začíná otevírat i nádhernějším momentům a skrze silnější melodie začíná vykvétat, podlehne jí i ten největší zabedněnec. „Blackstar“ je doslova mistrovským dílem přesahujícím stylové zařazení.

Co se týče dalších skladeb, ani ty rozhodně nezaostávají a neplatí jen za nějaké melancholické křoví hodné přehlížení, naopak si myslím, že celé album je prosté slabších míst. Všechny skladby působí spíše komorním dojmem, táhne se jimi nepřetržitá nit upředená ze smutku, ale rovněž i z klidu a vyrovnanosti. Vše umocňují časté vstupy saxofonů, které už tak dost atmosférickým momentům dodávají ještě na větší zajímavosti. Ať už bych zmínil další singl „Lazarus“ nebo songy jako jsou „Girl Loves“, „Dollar Days“ nebo závěrečnou  „I Can´t Give Everything Away“, dostáváme doslova špičkové kousky. Tahle deska je dokonce tak dobrá, až se mi o ní nechce cokoliv dalšího psát, musí se zkrátka pouze poslouchat. Jsem přesvědčen, že šlo o naprosto přirozeně vyvěrající proud invence zaznamenaný v posledním roce umělcova života. Rozloučení hodné skutečného mistra a největšího pop/ rockové ikony několika posledních generací.

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

27.01.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz