DAVID GILMOUR - Luck And Strange

90%

Nikam nespěchá, už dávno totiž ví, že není kam spěchat. Ve věku „starého pána“ sleduje s potřebným nadhledem dění kolem sebe a snaží se užívat každého okamžiku. Poté, co před lety odešel jeho věrný parťák Richard Wright, činí tak především v rámci svých nejbližších. A přesně taková je i jeho nová deska. Krásná, protože se v ní spojuje upřímnost a smíření s láskou, zároveň však smutně melancholická, protože pomíjivost a smrtelnost se mu připomínají každým dnem víc a víc.

Jak moc mu chybí parťák Rick, ví jen on sám, ale pokud se podíváte na skvělý dokument „Wilder Horizons“ (vřele doporučuji), pochopíte nejen jejich vztah, ale i hodně dalších věcí, které formovaly osobnost jménem David Gilmour. A protože dotyčný nechtěl desku bez přítomnosti oněch specifických tónů, je titulní věc postavená na jamu, který vznikl a byl zaznamenán ještě za Wrightova života. Klávesové party zůstaly z velké části zachovány, zbytek nahrála kapela znovu. K titulní skladbě byl pořízen i hodně emotivní klip, využívající skvělých záběrů z příslušného session, takže nové části se prolínají s dobou minulou. Pocta přátelství těchto dvou osobností snad nemohla být větší. Stačí letmé úsměvy, oční kontakt a kouzlo okamžiku je takřka hmatatelné. Je to závan „starých časů“, doby, která byla jiná, neuspěchaná, plná radosti z tvorby, z doby bez všeobecného a všudypřítomného pocitu zmaru.

Druhou podstatnou ingrediencí nahrávky „Luck and Strange“ je spolupráce s dětmi – Romany, Gabrielem a Charliem. Především dcera Romany dostává největší prostor a nutno říct, že právě ona je potřebným novým kořením celé nahrávky. Nejenže „tatíkovi“ v několika věcech zpívá vokály, ale dostala k dispozici celou „Between the Points“, což je coververze britských THE MONGOLFIER BROTHERS. A je nádherná! Jemná záležitost, která plyne a pomalu se převaluje. Romany ji svým příjemným, lehoulince civilním hlasem dodává křehkost. V duetu s Davidem pak sólově zazní ještě v bonusové a již dříve vydané „Yes, I Have Ghosts“. Porci vícero textů dodala Davidovi opět manželka Polly Samson. Kruh se uzavírá, celá magie „David Gilmour and family“ je tím zpečetěna.

Že vás nějaké rodinné blouznění „starého dědka“ nezajímá? Jasně, rozumím. Pak si tuhle desku možná ani nepouštějte. Dostanete totiž „jen dobrou, ale utahanou“ nahrávku s příjemně rozvláčným zvukem, která neurazí ani nenadchne. Pokud ovšem patříte mezi Davidovy dlouholeté fanoušky a máte chuť se s ním ponořit do jeho světa, nechat se unášet melancholií a jedinečným tónem jeho nástroje, bude se vám deska líbit. Nejdřív možná přijde lehké zklamání, což se stalo i mně. Nicméně přinejmenším čtyři vynikající skladby, konkrétně „The Pipper´s Call“, „Between Two Points“, „Dark and Velvet Nights“ a „Scattered“, ručí za to, že sólová novinka nemůže být vnímána jinak než kladně. Nahrávku proto dál posloucháte a posloucháte a najednou se dostaví stav, to rozpoložení, kdy se těšíte na každou další minutu, kdy si přejete, aby to nebylo naposledy, aby kapely jako PINK FLOYD a kytaristé jako David Gilmour nikdy nepřestali hrát. A tak se také stane – legendy totiž neumírají.

Závěrem spíš telegraficky. Při méně zainteresovaném náhledu se samozřejmě dají najít i chyby, třeba jako že dvě instrumentální věci nemají takové kvality, aby stály samostatně. Škoda, že nenavazují přímo na následné písně. Ta pauza jim vyloženě uškodila. Ve spojení s nimi by byl výsledný efekt spíš násoben, zatímco ve stávající konfiguraci se jedná o zřetelné mínus. Bonusový, skoro 14 minut dlouhý originální záznam onoho jamu s Wrightem je vysloveně pro muzikanty. Ostatním se může jevit jako neposlouchatelný. Že si tu nahrávku Gilmour udělal hlavně pro sebe a své blízké? No jasně! Je to správně? To je na osobním posouzení. A je novinka lepší než třeba „On an Island“? Těžko.

O textech, kapele a jednotlivých skladbách pojednává řada recenzí, proto těch pár řádků berte spíš jen jako poděkování jedné z největších žijících osobností rockové hudby a také pozvání k poslechu, který zbytečně neužírá čas vaší existence. Jsou jen tři věci, kterých v životě opravdu lituji. Jednou z nich je fakt, že jsem byl před třiceti lety ještě tak blbej, že jsem si v Praze nechal ujít památný PINK FLOYD spektákl. I dneska bych se za to nejradši profackoval.

12.11.2024	Diskuse (5)	Majk