DAVID KOLLER - LP XXIII

80%

Vůbec se nedivím nominaci poslední řadovky „LP XXIII“ od Davida Kollera na cenách Anděl za rok 2023. Jde v podstatě o album, kde známý hudebník zúročuje to nejlepší ze svého skladatelského portfolia posledních několika let. Moderní zvuková stránka, solidní produkce, silný songwriting jsou základy pro zdařilý výsledek, takže dostáváme matro neztrácející kontakt s přítomností, ani s děním jinde ve světě.

Když tradiční Kollerův zpěv dokáže předávat smysluplné texty, které nejen že baví, ale dokáží tnout do lecjakého společenského neduhu dnešních dní a nepůsobit u toho nepatřičně, nahrávka otevírá před posluchačem další rozměr. Ona neuspěchanost a postupné vypouštění skladeb, prostřednictvím klipového formátu takřka každé z nich, se odráží i na různorodosti materiálu, ale také na tom, že je zde jen málo hluchých míst či skladeb do počtu. Nahrávce z roku 2023 sluší propojení kytarových vrstev a rytmiky s elektronikou, převládající pocitovost skladeb a jejich celkově nadžánrová podstata, kdy ve výsledku záleží vlastně jen na skladbě samotné a její dobré poslouchatelnosti.

Inteligentní podání mainstreamového dospěláckého rocku určeného pro stadióny (ve smyslu velkých značek historie jako U2, GENESIS, THE POLICE) se odráží již na úvodní houpavé písni „Spokojená“, kdy se před posluchačem okamžitě otevře výtečně ozvučený prostor. Každý nástroj je perfektně čitelný a song přes svou nenucenost dokáže tnout do živého. Táhlé kytarové tóny a akustika dokáží oblažit i třeba v písni nazvané „Bodlák“. Stejně jako tomu bylo u staré etapy LUCIE, potvrzuje se, že podobné vztahové texty a jejich hlasové podání jsou Kollerovou silnou stránkou. První ze tří vrcholů desky přichází s rytmizovanou „Nazí do kaktusů“, která si hraje s nenásilnou funky aranží, ve výsledku však rovněž zůstává hlavně nekomplikovaným dospěláckým pop/rockem.

Charismatická „Pouta“ jsou jednoznačně největším hitem desky, takovým, jaký ve svém portfoliu David neměl už dlouho. Song se schopností přimknout k sobě větší počet posluchačů je natolik uhrančivým a chytlavým (nikoliv však vlezlým), že pokud jej párkrát uslyšíte, již vámi nebude nikdy zapomenut, ostatně tak jako mnohé „klasiky“ od LUCIE devadesátých let. Ve středním tempu usazený rytmus nadmýchává cinkavá kytarová melodie, zde umocňující feel plný naděje. Tohle se povedlo.

Třetím silným momentem alba je poměrně naléhavá „Není o čem“, která se vyvrbí do rozmáchlého hymnu popisujícího ve svém textu třeba ten moment, kdy se člověk v životě dostává do bodu, že jednoznačně ví, že dozrál čas na změnu. Ani David Koller se neohlíží po bůhvíjaké nostalgii a předává další povedené songy. Tak třeba elektro zvuky obohacená jízda „My se vám ozveme“ vtipným způsobem účtuje s aktuální proskenovaností veřejného prostoru a trefuje se i do všech internetových schovávačů, co díky své anonymitě získávají u sebe pocit převahy. Na skladbě mě baví i její energičnost a syrový zvuk, tak trochu připomínající kytarovky typu QOTSA nebo FOO FIGHTERS.

Na období covidu narážející pocitovka „Planeta bez paměti“ naopak přichází s melancholickým tónem, který se jeví další silnou stránkou. Celkově se podařilo sestavit silnou sbírku deseti skladeb, které vznikaly s časovými odstupy v průběhu posledních čtyřech let. Určitě jedna z nejlepších českých rockových desek poslední doby.  

26.02.2024	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz