DEAD CROSS - II

60%

Po pěti letech od bezejmenné debutové desky přichází na řadu dvojka od hardcore-punkového projektu DEAD CROSS, za kterým lze najít čtveřici muzikantů z Kalifornie, jmenovitě tedy: Mike Patton (zpěv), Michael Crain (kytara), Justin Pearson (baskytara) a Dave Lombardo (bicí). Sestava tudíž, stran zvučnosti jmen, minimálně z jedné poloviny neobyčejně lákavá, ale přibrzděme, není všechno zlato, co se třpytí. Při znalosti nevelkého potenciálu chytlavosti všech Pattonových drobných projektů, které v konfrontaci s hudbou FAITH NO MORE už přes dvě dekády absolutně propadají a plní roli spíše bizarních krátkodobých úletů než čehosi trvanlivějšího, je třeba zůstat s očekáváním především nohama na zemi.

Stejně jako v případě dva roky starého comebackového alba MR.BUNGLE zde Mike rozhodně nevystupuje příliš do popředí a plně nevyužívá svého pověstného hlasového potenciálu. Je to škoda, protože na více méně obyčejný řev a nějaké ty deklamace mohl být v sestavě využit kdokoliv jiný z bohaté klubové scény západního pobřeží. Chápu, mít velkým jménem označkované PR je více než polovinou úspěchu a na ten se dnes hraje především. Nepatřím zrovna k těm, kteří hltají a chápou neortodoxní hudební vkus Mika Pattona, spíše mě připadá, že se tento vokální nezmar a majitel vydavatelství Ipecac Recordings (stojí i za vydáním tohoto alba) úmyslně snaží dělat muziku tak, aby se vlastně co nejméně lidem líbila. S veškerou absurditou totiž sám největší sílu Pattonovy dráhy cítím v písních, které dosahují naopak toho největšího komerčního úspěchu (samozřejmě mám na mysli hitovky od FAITH NO MORE). DEAD CROSS jdou však opačným směrem. Skutečnost, že nejsou zas až takovým extrémem jako kdysi kapela FANTOMAS, je dost možná jedním z největších pozitiv jejich obou dvou nahrávek a zároveň také slabou náplastí. Co tedy říct k albu číslo dvě?

Novinka DEAD CROSS není ve svém ranku rozhodně špatnou deskou, nicméně může oslovit spíše fanoušky zaměřené hlouběji na konkrétní žánr, tedy určité formy hardcore a nářezy příbuzného charakteru, než aby cílila na globalisty a lidi co získávají hudební přehled bez ohledu na stylové zaměření. Za to, jak tohle mé zařazení zní obecně, se předem omlouvám. Byť DEAD CROSS od prvního alba využívají i visačku thrash metal, spíše je slyším jako moderní mix hardcore s garážově temným death-rockem, kde není nouze ani o střední tempa, temné klaustrofobické fáze, či momenty, v nichž se prostor jen vymalovává abstraktním bordelem. Na druhou stranu jsou zde rovněž svižné hardcore náklepy a frenetický přístup plný odhodlání a chuti bořit zaběhlé standardy po vzoru lepších REFUSED. Svým způsobem jde také o sociálně angažovanou desku, což šlo vlastně čekat.

Pro kapelu je nesporně podstatná intenzita, takže vytříbeně minimalistický příklon k melodiím v přehršli nasranosti vlastně zapadá. Jasně, jsou zde nějaké zpěvnější fáze, abstraktní bridže s deklamacemi podporujícími temnější atmosféru, ale to všechno jsou spíše doplňky divočejších temp a riffů. Devízou materiálu je fakt, jak špičkově vše šlape, tudíž není třeba do nekonečna opakovat, že Dave Lombardo je prostě mašina. Na druhou stranu bych si dovedl u podobně tvrdého matra představit, že těch nosných a zapamatovatelných riffů zde bude i více. Deska působí po stránce zvuku, formy a řemeslného provedení velmi dobře, je semknutá a zároveň její naštvanost neupadá do ranku brzy oposlouchatelné jednolitosti (zkrátka jde poznat, že za ní stojí delší skladatelský vývoj a určité přemýšlení), nicméně právě její nezapamatovatelnost je z mého subjektivního pohledu vlastně i její slabinou. Zkrátka a dobře, výrazné songy chybí.

07.11.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz