DEAF HEART - Caligula
DEAF HEART z Prahy to od začátku nemají lehké. Někdo by možná řekl, že se jim až lepí smůla na paty. Což je obrovská škoda, protože jde o velice zajímavou kapelku, která rozhodně na české hudební scéně má svoje místo. Potvrzují to i svým třetím albem, které sice nepřekoná první dva zářezy, ale pořád se jedná o slušný matroš, který představuje další vývojové stadium kapely.
Začneme hodinou dějepisu. Kapela vzniká v roce 2019 z pohrobků kapel AIRFARE (zpěvák Thomas Lichtag), A BANQUET (kytarista Michael Vácha) a do party ještě vzali dva borce z doprovodných kapel EWY FARNÉ (basák Tomáš Lacina) a LENNY (bubeník Adam Vychodil). Takže žádní nováčci, ale zkušení harcovníci. Sotva začali na konci 2019 vystupovat naživo, přišel začátek roku 2020, netopýr vojel opici, člověk uvařil netopýra, hody-hody s rejží a kultura, potažmo celý život na světě, kaput. Nebo to možná bylo trochu jinak, na funkci to ale vliv nemá. Prostě se nehrálo, nefestivovalo, nekoncertovalo. A oni do toho na konci 2020 vydali skvělý debut „Soft Heart Attack“, plný poctivého, špinavého, nadupaného rock´n´rollu. Jak už název alba napovídá, zpívají anglicky (stejně jako jejich domovské kapely), takže jejich potenciál ohromit českou scénu je řekněme limitovaný. V roce 2022, znova bez větší pozornosti, vydávají druhé album „Curse Of The Sophomore“, které se debutu minimálně vyrovná, možná ho dokonce ještě o fous i překonává. Je to melodické, je to moderní, je to drzé, je to svěží, má to drive. Vážně nechápu, proč se DEAF HEART nedaří vystoupit z undergroundu.
Další pokus přichází letos s třetím albem „Caligula“. A teď se ukáže, kdo z vás dával pozor na hodinách dějepisu ve škole. Kdopak to byl „Caligula“? Ano, poctivý už vědí, ti chytřejší z nepoctivých si to odvodí z coveru alba, a pro všechny ostatní to teda konečně vyklopím – římský císař, který vládl sice jen čtyři roky, ale byl znám svou krutostí a zvráceností. Dobrá zpráva je, že novinka DEAF HEART není krutá ani zvrácená, i když v rámci diskografie bude patřit k těm tvrdším a syrovějším zářezům. Písničky napsalo a o produkci se postaralo ústřední duo Thomas Lichtag a Michael Vácha, a z velké části si materiál i nahráli ve svém domácím studiu. Doladění pak proběhlo u Amáka v Golden Hive Studiu plus v BlackSplash studiu Lukáše Chromka. A na finální mix pak dohlídnul britský producent Luke Paget.
Album odpaluje „Deal Is Off“, zmutovaný agresivní song na pomezí glam a stoner rocku, možná s lehkým nádechem ARCTIC MONKEYS, když teda ještě používali kytary. Drzost a floutkovský zpěv jako typický znak Lichtagova projevu patří k poznávacím znamením DEAF HEART. Následující „1994“ je přístupnější, melodičtější, i když taky to není žádný radiový popík. Spíš temnější indie rock. Valivá „Beach Towel“ je opět špinavá až až, s téměř rapovanou slokou v metalcorovém stylu. Svojí úchylností, jak textovou, tak afektovaným projevem, připomíná vrchního úchyla Mansona. Zajímavá je následující „Riot“, která se sice ze začátku tváří jako intoušský alternativní rock ve stylu belgických DEUS, ale refrén jí opět odnese do temnějších, stoner rockem načichlých vod. Nosný riff s parádně špinavým efektem je vynikající. Album má obecně velice povedený mix, bicí jsou spíš decentní, ale stále krásně čitelné a když je to potřebné tak i výrazné, hodně vepředu pak je basa, která dodává skladbám masivní zemitý základ. „Lil´Boot“ je dalším flákem nasáklým těžkou, valivou atmosférou. Riff jakoby vypadl z prvních alb THE BLACK KEYS a cestou na „Caligulu“ se prošel pod sarkofágem čtvrtého bloku v Černobylu. Jedovatý, plný svinstva, obtěžkaný temnotou a beznadějí. Krása. Ale máme zde i pozitivní, příjemné písničky. Balada „Don´t Let Them Take It“ je v podstatě úplně jednoduchá, španělka plus zpěv, ale nemám jí co vyčítat. Za hitovku bychom mohli pasovat „Cigarettes“. Vyklidněný zpěv, jasná melodická linka fungující na první dobrou, správně drsné kytary, zjemňující vokální harmonie. V podobném duchu se nese i „How Much?“, která přidává navíc větší drive. Až do industriálního rocku míří „Bromance MMXXIV“, kde se objeví i zajímavé sólo, které si netroufám určit, jestli je zahrané kytarou nebo klávesami. Každopádně se jedná o velice specifický zvuk. Závěr pak obstará opět více indie rocková a lehce nostalgická „Indiana Jones“. Hrací čas kolem 30 minut je ideální pro tento typ muziky. Jen jedna skladba se dostane přes tři minuty, takže to slušně odsýpá. Vypadá to jako nepodstatná blbost, ale mít ta deska třeba 50 minut, tak je z toho najednou poslouchací fuška, která riskuje ztrátu pozornosti. Dávám malé bezvýznamné plus.
Lichtag je svým zpěvem, frázováním a melodikou tak výrazný a svérázný, že ozvěny jeho „staré“ kapely AIRFARE tam jednoduše nejde neslyšet. Já je měl rád, takže to neberu jako negativum. V některých kytarových odstínech a tepajícím rytmu slyším i ozvěny „staré“ kapely Váchy, A BANQUET. A opět mi to nevadí. Jsou to jen malé nuance, které tam zaregistrují jen „staří“ fanoušci, a které se už vepsali do DNA aktuální formace. „Caligula“ sice nemá tak výrazné skladby jako první dvě desky DEAF HEART, definitivně má jinou atmosféru, není ani tak přístupná, ale pořád je to slušná kolekce alternativně rockových songů. Kapela má rozhodně jasný rukopis, který si minimálně na domácí scéně nespletete s nikým jiným.
| 28.04.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
