DEAFHEAVEN - Lonely People With Power

90%

Kalifornští DEAFHEAVEN už něco málo přes dekádu náleží k americké odnoži post-black metalu (konkrétně blackgaze), co víc, oni patří k jeho nejuznávanějším představitelům. Žánr, který ve svém zvuku klade důraz na nepřikrášlenost, civilnost, abstraktní atmosféru a kombinaci metalových atributů s party kytarové alternativy, příznačné spíše pro styly jako shoegaze, post-rock nebo post-hardcore, už se na scéně zabydluje skoro dvě dekády. Za tu dobu zažíval opatrný rozběh, velký boom i současné ustálení dávající zelenou dalším nejrůznějším fúzím. 

Stejně jako u jiných kapel podobného zaměření, jsou i pro sanfranciské DEAFHEAVEN zásadní plynulé, dramaticky uhrančivé kytarové plochy, působící v nejvíce rozjetých momentech poměrně neučesaně, utvářející pochmurnou atmosféru, která nabádá posluchače k melancholii, smutku a emotivní neutěšenosti. Jejich písním jsou vlastní témata týkající se existenciálních otázek, vztahů a fungování v mraveništích moderního světa. Novinka má všechny předpoklady stát se jedním z jejich nejlepších děl, kvintet totiž letos nalezl svůj nejlepší recept, jak všechny své vlastnosti využít k stavbě dramaturgicky dokonale vyladěných songů. Stalo se tak snad proto, že si kapela byla vědoma jistého přešlápnutí u minulé, až příliš britsky znějící kytarovkové desky, kde byl onen black metal jaksi odsunut na druhou kolej. Časem se ukázalo, že fanoušci DEAFHEAVEN onu drásavou rozervanost a temnotu prostě vyžadují a kapela jim jí nyní dala... a sice v lepším provedení, než tomu bylo kdykoliv dříve.

Zatímco starší desky DEAFHEAVEN byly více divoké a temné, minulá „Infinite Granite“ nápadně pootevřela dveře právě ležérnosti a měkkému způsobu vyjádření. Vše bylo postaveno na shoegaze kytarových partech, pošmourné melancholii a atmosférickým náladovým pasážím poklidnějšího rázu. Hodně příznivců z metalového prostředí právě minulou desku s převládajícími čistými vokály moc nepobralo, my však zde máme vcelku pozitivní recenzi od kolegy Pekárka a i já jsem tehdy patřil k těm, jež dílo nechápali vůbec špatně. Šlo sice o úkrok jinam, ale kapela akorát potvrdila ochotu jít dál, možnosti vyvíjet se a touhu hledat nové cesty. Nyní se s lehkostí vrátila s tím nejlepším matrem, jakého byla kdy schopna, neboť nezanevřela na procítěnost a pestrost vyjádření, ale zároveň, znaje svou historii, dala přednost velkolepému návratu metalových nálad a temných emocí.

Aktuální materiál „Lonely People With Power“ působí v mnohém vyváženěji, jakoby se kapela stran tvorby konečně ustálila a popustila uzdu vývoji až po zralých úvahách a pečlivé přípravě. Jde o promyšlenou kombinaci výše uvedených stylů, kdy sice převládají blackmetalové sypačky a bouře, ale skladby dost často procházejí rozličnými pasážemi a nabídnou proměnlivější charakter struktur a mimořádně velký počet teskných a náladotvorných pasáží. Vše se děje naprosto přirozeně, jakoby černé bouře automaticky koexistovaly s tklivými vybrnkávačkami vycházejícími z britské psychedelie, jakoby nejčernější zuhelnatělý black metal mohl být šlechtěn post-punkem či shoegaze. Tohle je zkrátka skvělá deska!

Za ty vrcholné chvilky zde, krom několika nihilistických válů jako je majestátní úvod „Dobrman“ (zkuste si představit riffy slavného songu „Zombie“ od CRANBERRIES v blackmetalovém podání, tak z podobných základů tahle věc vyvěrá), sludgem načichlá hitovka „Magnolia“ a zběsilá a nahněvaná „Revelator“, považuji především skladby vykazující se pestrou paletou kytarových melodií a kombinací čistých zpěvů s těmy blackově skřehotavějšími - což je případ mimořádně charismatické „The Garden Route“ (zde jsem definitivně pochopil velikost této desky) nebo dojemné altrock kytarovky „Heathen“, kde se kapele podařilo mistrně propojit písničkovou formu s dravějším metalovým prostředím. Dále pak u mne tnula do živého „Body Behaviour“, což je song se silnou eighties-gothic/post-punk aurou, a nebo pak třeba závěrečná jízda „The Marvellous Orange Tree“, která nabídla krásné atmosférické plochy a skoro až floydovskou náladu. 

Deska je mistrně vyvážená, bez slabých míst, takže i divočejší sypanice typu „Winona“ nás dokáží v pravý čas sejmout i obohatit. Vše působí dokonale vyladěně - sice semknutě, ale zároveň nabízí pestrou dramaturgii, takže i vzhledem k extrémnosti hudby DEAFHEAVEN, ta vlastně vůbec nepůsobí ortodoxně. I zvuková stránka se zde velmi povedla a snese vysoké nároky, což ovšem není jediný důkaz pozitivního vývoje žánru i tohoto souboru. Ten tkví hlavně v otevřenosti stylových forem a schopnosti jejich propojování do skvěle poslouchatelných skladeb. Tohle album má prostě styl a má potenciál stát se velkou nadžánrovou klasikou!

17.04.2025	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz