DEATH ANGEL - Relentless Retribution

70%

Američané DEATH ANGEL sice vletěli do své třetí post-comebackové desky plni odhodlání, jenže co je to platné, když základní vjem, který mi z poslechu tohoto alba neustále plyne, je rezignace na melodické pasáže. Nepatřím totiž k těm, kteří DEATH ANGEL uznávali proto, že jde o THRASH, opravdu ne. Vždy jsem obdivoval jejich osobitý stylový rozptyl, jejich typické powermetalové melodie a skladby bohaté na kytarové vyhrávky. Novinka je vlastně vrací na začátek, tedy skoro k ortodoxně navztekanému pojetí, které je reprezentované debutem „The Ultra Violence“ a které oslavuje přímočarost. Sice jsou na „Relentless Retribution“ rozpoznatelné určité nové ingredience, jmenovitě třeba lehká koketérie s náklepovým hardcorem, hlavní hmotu však tvoří thrashmetalové výrazivo té nejstarší možné školy. Rozmanitost nahrávky tudíž bere od počátku za své a je to obrovská škoda. Ono vlastně nejvíc záleží na tom, co od alba DEATH ANGEL vlastně očekáváte. 

To co jste právě přečetli v prvním odstavci, bylo obsaženo v mé recenzi sepsané v roce 2010 pro web Metalopolis, postupem let tohle album rozhodně neslyším tak negativně, naopak oceňuji skvělý drtivý a plný sound, který ukazuje kapelu schopnou se přizpůsobovat moderní době, a když přistoupíte na onu divokost, rozhodně se také nejedná o nějaký laciný šunt prostý nápadů. Ano, deska nemá možná takovou rozvolněnost a různorodost několika předešlých, ale je poznat, že tohle ani nebylo cílem, zvlášť když zde stáli jako hlavní inspirace SLAYER.

Rozebereme si to tedy pěkně po pořádku. Ze sestavy v roce 2009 odešel bubeník Andy Galeon a byl nahrazen vynikajícím Willem Carollem. Nováček u DEATH ANGEL působí do dnes a je velkým přínosem jejich zvuku. Z původní pětice již tedy zůstali jen zpěvák Mark Osegueda a kytarista Rob Cavestany (přičemž druhý kytarista Ted Aguilar přišel až po comebacku v roce 2001), tedy dvě mediálně nejproslulejší tváře kalifornských. Stejně tak došlo na změnu na postu baskytaristy. V roce 2009 do kapely přišel Damien Sisson, velký příznivec Cliffa Burtona, což je znát i z jeho image, kdy tento hudebník odehrává i koncerty v tmavěmodrém džínovém kompletu. Oba nováčci do kapely skvěle zapadli a ještě dnes jsou její součástí. Vraťme se tedy k desce z roku 2010, které opravdu chybí jistá barvitost příznačná pro některá starší díla, rovněž také typické melodie a stylová eklektičnost, nicméně tohle je nahrazeno energií a zápalem. Předchůdce „Killing Season“ zněl možná současněji a moderněji než tahle věc, ale jen v tom případě zdali považuje za větší modernost spojení thrashe s groove metalem než agresivní slayerovskej nářez na hranici thrashe a hardcore.

Nasazení Američanům sice znovu nechybí, jenže je to nasazení vložené do něčeho, co už dávno nešokuje takovým způsobem jako před čtvrtstoletím. Psal jsem onehdy a pokračoval jsem dál. Úvodní „Relentless Retribution“ ještě dává určitou naději. Skladba obsahuje houpavý rytmus a parádní Cavestanyho sólo. Rob v tomto oboru na celé desce nezklamal, nicméně  zabijácký drive a temný feeling úvodní písně bohužel ještě nic zásadního o invenci nevypovídá. Dvojka „Claws In So Deep“ sice upoutá určitou jinakostí, ale je to jen díky punkovější zpěvnosti, která se zde vyjímá z jednolitě nasupěného celku - skladba naroste do sedmi minut a ve svém závěru upoutá akustickými latino prvky. Následují tupé klepačky jako „Truce“, „River Of Rapture“ nebo „I Chose The Sky“, které působí chudobně a zastarale. Pokud jste předem nevyžadovali návrat DEATH ANGEL na úsvit jejich dráhy, jste z nich jednoduše v šoku. Tuctová „Absence Of Light“ prostě pouze nudí a já uprostřed desky zjišťuji, že se osobitost kapely kamsi vytrácí. Ani ta balada („Volcanic“) už není, co bývala v minulosti, takže spíš připomíná nějaký předěl než plnohodnotnou věc s gradací. Ale zatím nepředbíhejme. Jsme přeci teprve uprostřed a já až na několik výjimek, o kterých budu psát v posledním odstavci, prostě postrádám výrazné nápady. Byl to tenkrát zkrátka asi velký šok, a tak jsem desku v době vydání poněkud zazdil, dnes to prostě slyším o dost lépe, ale co už - stalo se, nebudu kvůli tomu přeci přepisovat článek, ne? 

Abych pořád jen nekritizoval, musím přejít ke kladům. Jsou zde také. Tak třeba sprinteřinka „This Hate“ je ve své naivitě velmi zábavná a plně odpovídá tomu, s čím DEATH ANGEL oslnili v dobách kdy začínali, navíc přichází až v druhé půli nahrávky, a to už se člověk vyloženě chytá každého stébla (zvyká si na to, že pro DEATH ANGEL v roce 2010 existují asi jen jejich první dvě řadovky). Nakonec se však zablýská na lepší časy. Vrchol totiž vidím ve třech skladbách („Death Of The Meek“, „Opponents At Side“ a „Where They Lay“), které se liší od většiny materiálu svojí rozepjatostí, bohatší strukturou, a i přes svou agresi (zejména závěrečná smršť „Where They Lay“ okouzlí svou gradací), se všechny přiklání spíše k zpěvnému pojetí metalu – tedy k tomu, co DEATH ANGEL dle mého slušelo vždy více. Nutno pochválit i zdravě pulzující zvukovou stránku materiálu, který je (i přes svou „retro“ formu) plný energie. Výtečná jsou zde kytarová sóla – Cavestany i Aguilar opravdu nezklamali. A nakonec - fantastický obal nosiče, který považuji za vůbec jeden z nejlepších metalových v posledních několika letech. Pokud jste tedy čekali ortodoxní thrash metal amerického střihu osmdesátých let, budete zřejmě spokojeni. Naopak, pokud nové album DEATH ANGEL které půjde stylově kupředu, budete z novinky spíše rozpačití. Jednoduché počty. Jak už jsem zmínil, záleží na tom, jak kdo ke kapele od začátku přistupuje. Tak to vidíte, co jsem psal tenkrát za bláboly, protože tahle deska je prostě postupem let stále skvělá a určitě jí slyším v roce 2016 trochu jinak a o dost pozitivněji.

10.04.2016	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz