DEATH ANGEL - The Evil Divide

60%

To bylo zase jednou v tiskovinách velkohubých hlášek o tom, že kalifornští DEATH ANGEL vydávají svoji nejlepší a nejthrashovější desku, která kapelu po všech těch letech snažení charakterizuje komplexně a bez hluchých míst a navíc přidává ohromnou porci tvrdosti a melodiky. A ono je to vlastně úplně naopak. Nenechte se vysmát, tohle je totiž ta nejprvoplánovější a nejlacinějším honička banalit v žánru thrash, jaké se kdy Kaliforňané za svou kariéru dopustili, jakou si od vydavatele nechali předepsat a jakou jsem od nich kdy slyšel. Třetí album pod dozorem dnes již dvorního producenta Jason Suecofa, celkově pak osmé, nepostrádá říz ani skvělé instrumentální výkony, co mu však schází, je charakteristické a jednoznačně nezaměnitelné DNA starých dobrých DEATH ANGEL. Ti byli už v minulosti známí kvůli zálibám v moderním přístupu ke zvuku, díky kterému jejich thrash chutnal znamenitě i v dobách, kdy už nešlo o kdovíjak mladý styl hudby. Ona čerstvost a osobitost však zde naprosto schází, byť energie mají chlapci stále na rozdávání a i kolekce je dělaná dle scénáristických notiček – tvrdost, rychlost, hněv, náznak melodie, ukázka kytarové brilance, jenže  všechno působí tak, že by se v tom projevu mohla zabydlet kterákoliv jiná kapela ze stáje Nuclear Blast a bylo by to úplně jedno. 

Nikdo nezpochybňuje nasazení, s jakým se tahle kapela pod vedením Roba Cavestanyho znovu vrhla do práce na své další thrashmetalové jízdě, album „The Evil Divide“ má velké ambice, dokonce o něm lze říci, že se snaží o rychlost, přímočarost a jistou dávku metalové chytlavosti, ale vše je bohužel složeno přesně podle banálních šablon, jaké nemám v souvislosti právě s kapelou formátu DEATH ANGEL příliš v oblibě. Hned vysvětlím. Najednou mi přijde, jakoby se Bay Area legenda, jejíž kořeny vězí v osmdesátých letech a jejíž charakteristické hudební pyžmo bylo vždy na hony vzdáleno čemukoliv thrashovému kupříkladu ze severu Evropy, pod vlivem chlebodárců z Nuclear Blast začala své songy stále víc zobecňovat a znormalizovávat ve prospěch globálního evropského trhu s metalovou hudbou, tedy přizpůsobovat všemu zprofanovanému a oslavovanému na tržnici jménem Wacken. Tedy lecčemu mezi (namátkou) hudbou AMON AMARTH a třeba HAMMERFALL, zkrátka všemu tomu zprofanovanému omalovánkovitému hlupství v metalu, o jehož skvělosti lživě spravují výrazné boardy a reklamní plochy v hudebních tiskovinách patřičného zaměření.

Oproti jejich starším deskám (a je opravdu jedno jakým) mě zde schází nápady, navzdory faktu, že ve svém ranném období nebyli DEATH ANGEL ani zdaleka tak dobrými muzikanty jako nyní. O dostihnutí alb natolik mimořádných a progresivních jako „Act III“ nebo „Killing Season“ zde nelze uvažovat ani náznakem. Všechny indicie, které kdysi dělali DEATH ANGEL tolik zajímavými, zde značně ustoupili jakési všeobecné představě o masivním thrash metalu, u kterého je jedno, kdo ho vlastně hraje, kdo do toho řeže. Deska je sice o drhnutí riffů, o bleskových sólech, o nabušené rytmice a v neposlední řadě o štěkavém projevu zpěváka Marka Oseguedy, jen mě nenapadá, proč bych si jí měl pouštět radši než kteroukoliv z nahrávek předchozích. Nenašel jsem ani po čtvrtém poslechu nic, proč bych se měl tvářit tak, že DEATH ANGEL letos přišli s něčím víc než před lety. Jde více méně o sadu velmi rychlých rubaček, ze kterých svým pojetím vyčnívá uvolněnější „Lost“ nepostrádající jisté hitové ambice, ale její schématičnost se projeví tak, že vás začne srát už po druhém poslechu. Za něco stojí snad ještě dvojice závěrečných, po pravdě o něco propracovanějších a epičtějších, kompozic „The Electric Cell“ a „Let The Pieces Fall“. Jinak jde o nekompromisní šablonovitý thrash, kde není místa pro myšlenku a nějakou hudební zajímavost. A na závěr ještě první myšlenku, co mne napadla, jakmile začala poprvé v mém přehrávači vyhrávat první skladba „The Moth“ a ta zněla: … „hm, tak přesně tohle jsem od nich nechtěl“.

29.05.2016	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz