DEATH - Human

90%

Svým způsobem přelomová nahrávka nejen v kariéře Chucka Schuldinera, ale i co se týče pozdějšího vymezení mantinelů pro techničtější formy deathmetalové hudby. DEATH začali mísit old-schoolové pojetí svého žánru s muzikantsky mnohem důmyslněji stavěnými kompozicemi. Už někdy v době, kdy byl Chuck na sklonku roku 1990 zrazen svými tehdejšími spoluhráči, dovádějícími v jeho nepřítomnosti celé tři týdny na evropských pódiích, v něm dozrála myšlenka posunout personálně přestavěné DEATH na nový, vyšší muzikantský level, a tak cestou k onomu perfekcionalismu nalezl své nové spoluhráče v opravdu talentované trojici hudebníků. Kytarista Paul Masvidal i bubeník Sean Reinert byli členy tech-deathové floridské kapely CYNIC, jenž tou dobou na svůj debut stále ještě čekala, a Steve Digiorgio naopak představoval protřelého baskytarového všeuměla, dobře známého z řad kalifornské thrash/deathové smečky SADUS. Nahrávalo se od jara 1991 ve studiu Morrisound v Tampě a byl u toho potřetí prakticky již dvorní producent DEATH, fenomenální deathmetalový guru Scott Burns.

Album „Human“ se nakonec stalo komerčně nejúspěšnějším materiálem, čemuž přispěla nejen navyšující se popularita celého stylu, který DEATH vydatně pomáhali definovat, ale také změna vydavatele, kdy kapela přešla od Combat k Relativity Records. Velkou míru úspěchu přinesl i vůbec první videoklip a sice k písni „Lack Of Comprehension“, ve své době velmi často pouštěný v metalovém vysílání Headbanger´s Ball na MTV. Nově přestavěná formace doložila materiál, který po technické a studiové stránce bezpochyby převyšoval všechny předcházející počiny DEATH, avšak jak jej ještě dnes slyším já, musím zároveň dodat, že skladby z mého pohledu fungovaly o trochu méně a působily více poslepovaně než u alb jako „Leprosy“ či „Spiritual Healing“, kterým náleží mé srdce. Ano, perfekce na „Human“ rozhodně byla, ale spontánnost již méně, ale třeba jsou to mé osobní malichernosti, navíc umocněné sílou zvyku.

Zajímavě se mi jeví názor, že DEATH v podobě „Human“ nejenom že doložili své nejtechničtější album, na kterém hraje do té doby nejvyspělejší muzikantská sestava, ale že jde rovněž i o materiál zcela nejtvrdší. Na tomto tvrzení je opravdu hodně pravdy, neboť hned od úvodní skladby „Flattering Of Emotions“ kapela šokuje strhujícím tempem, navýšenou rychlostí a propracovanější rytmikou. Prostorem a na podkladě temného vichru tak záhy lítají soustředěně odsekávané Chuckovi slogany i dechberoucí sóla, schopná často vykouzlit úžasné melodie a kakofonické spletence. Technické provedení se promítá i do následné „Suicide Machine“, která je místy charakterizovaná natlakovanými sekanými riffy, ale také textem, připomínajícím zkázonosné futuristické téma, ale i otázky existence lidstva. Kytarové harmonie a sólové kejkle na „Human“ vlastně platí za ty nejhřejivější momenty skladeb, stojící díky své hravosti, muzikálnosti a melodice, v kontrastu k vesmírnému chladu prog-deathové masy. Onu nově nabytou divokost kapely potvrzuje i song „Together As One“, který patří k nejnekompromisnějším a nejtvrdším diamantům alba, zároveň však skvěle poslouchatelným.

Zdejší skladby v porovnání s minulostí DEATH nabídly introspektivnější lyriku, často se zabývající otázkami existence člověka a filosofickými tématy bytí. Jistý punc setkání s nadpřirozenem má pro mne skladba „Secret Face“, kousek neuvěřitelně propracovaný a svým vyzněním kosmický, stavící zejména na přednostech progresivního metalu a tudíž upozaďující melodickou složku tvorby DEATH. Naopak „Lack Of Comprehension“ je snad nejdramatičtější hitovkou kariéry této kapely, nejenže jde o tvrdý a chytlavý hymnický vál, ale jeho ústřední melodická linka se do mysli posluchače dokáže vyloženě zakousnout. Schuldinerův progresivní apetit posléze stvrdí i závěrečná trojice skladeb, jmenovitě „See Through Dreams“, opírající se o vizionářství svého autora a jeho zálibu ve sci-fi, dále pak vynikající instrumentálka „Cosmic Sea“, ve své době bezesporu revoluční kousek v rámci deathmetalového žánru, posunutého zde, díky DEATH, na zcela nový level (song obsahuje jeden z nejparádnějších přechodů mezi úvodní akustickou částí, hrající na atmosféru, a rychlejší druhou, s dramatickými sóly a nezapomenutelným kytarovým rejděním), no a na stejnou notičku je podobně laděna i zcela poslední osmá skladba „Vacant Planets“ , která jakoby shrnula nový stylový, skladatelský i muzikantský stav této kapely, v roce 1991 se již nekompromisně deroucí mezi zcela nejhodnotnější artefakty metalové scény. Floridští se stávají institucí vyhledávanou nejen příznivci death metalu a tvrdších metalových žánrů, ale na jejich nahrávky jsou rázem natěšeny i zástupy fajnšmekrů a progerů.

Je pravda, že v době vydání se mi nahrávka vždy jevila o něco slabší než předchozí dvě. Byl jsem zkrátka odkojen „Leprosy“ i „Spiritual Healing“ (síla zvyku, mám to tak prakticky dodnes), ale posluchači přicházející k této kapele až v souvislosti s vydáním „Human“ (a nebo ještě mladší ročníky) na album nedají dopustit a pasují jej k vrcholným počinům nejen od kapely DEATH, ale extrémního metalu obecně. Potvrzuji, že muzika téhle kapely vycházející právě z tohoto časového období, přežila do současnosti prakticky bez úhony a po muzikantské stránce se band dostal na nový level.

Jak už jsem v minulém díle naznačil, Chuck Schuldiner se nesmírně obával cestování a všeho spojeného s leteckými přesuny, nicméně musím také říct, že po albu „Human“, konkrétně na počátku roku 1992, poprvé opravdu stanul na horké evropské půdě, nicméně celý projekt odpískal po několika koncertech, kdy si stěžoval na nedobré technické zázemí odehrávaných akcí, a vrátil se tak zhruba po týdnu zpět na Floridu, tehdy proklínán řadou fans těšících se na koncert svého boha. Stalo se tak těsně před tím, než DEATH vůbec dorazili na první německý koncert (naši západní sousedé se DEATH totiž léta dožadovali a když ani turné po „Human“ nevyšlo, byl Chuck pravděpodobně čtenáři RockHardu pasován na nejnenáviděnější osobnost scény). Každopádně na americkém kontinentě krátké turné proběhlo, ale to se již Chuck stahoval zpátky do sebe a cítil, že by to chtělo další personální změny, ostatně, z toho kolotoče neustálých změn sestavy se vlastně nikdy nedostal. Na postu baskytary už na výše zmíněnou evropskou šňůru odjel  místo DiGiorgia Scott Carino, se kterým v USA DEATH koncertovali v průběhu roku 1992, aby se nakonec DiGiorgio následující rok skrze studiové nahrávky další desky opět vrátil, ale o tom až příště.

08.06.2019	Diskuse (21)	Stray janpibal@crazydiamond.cz