DEATH RACE 2000 - Jo, Stallone, ten tvrdej chleba má

Dovolil jsem si parafrázovat slova ze známé odrhovačky Ladislava Vodičky, protože Sylvester Stallone skutečně na začátku své kariéry neměl lehký život a pak v kultovním béčku Death Race 2000, o kterém si dneska povíme, měl roli právě řidiče závodního auta. Byla to jedna ze dvou řidičských rolí v jeho bohaté filmografii (tou druhou byl Over The Top, kde jako kamioňák soupeřil v soubojích v páce), a bylo by jednoduché říct, že by tuhle roli nejraději vymazal ze svého životopisu. Ale ono to tak úplně není pravda a s odstupem let musím konstatovat, že se vlastně Sly nemá zač stydět. Pojďme si říci, co to je zač, ten Death Race 2000, nenapodobitelný počin Paula Bartela a producenta Rogera Cormana z roku 1975, ke kterému se hlásí mnoho filmařů jako ke svému oblíbenému filmovému pamlsku.

Ano, je to tak a nejvíc mě překvapilo, že slavný George Miller, tvůrce série Mad Max, jejíž první dva díly jsou nejvlivnějšími filmy v post-apo žánru, označil Bartelův film za svůj hlavní inspirační zdroj. Udivilo mě to, protože já tam žádné styčné body nevidím. Zatímco v Mad Max je zničený post-apokalyptický svět, s pouštními stanovištěmi a oázami, kde přežívají hrstky lidí a hordy jezdců na motocyklech, kde důležitá je, mimo vodu, jedná jediná komodita a tou je ropa, kvůli které jsou obyčejní lidé ochotni doslova zabíjet, tak Death Race 2000 je čistokrevnou cynickou satirou, kde je lidstvo příliš přežrané a zpovykané stupidní TV zábavou.

Skutečně, pod béčkovým, nízkorozpočtovým pláštěm se skrývá docela chytrá, dystopická satira s fiktivní realitou budoucích časů, ve které se pojí americká vášeň pro auta, násilí a monstrózní sportovní události, které tak průměrný americký občan miluje a vzývá pomalu jako kult. Stačí se podívat na oblibu wrestlingu, že ano, kde bizarně oblékaní svalnatci v předem připravených a nakašírovaných situacích do sebe buší za ohlušujícího řevu přihlížejících. Death Race 2000 to činil podobným způsobem, jako třeba u nás známý The Running Man z roku 1987 se Schwarzeneggerem v hlavní roli, který také satirizoval touhu lidí po krvi během profesionálních sportů a TV přenosů, které s chutí sledovali. Tady literární předloha Stephena Kinga netrefila vedle.

Mimo to ještě Death Race 2000 přináší nadstavbu – nádherně pranýřuje falešný svět zábavní žurnalistiky, kde TV reportéři a novinářští supi okolo jsou pro zvýšení sledovanosti ochotni udělat cokoliv. Koukněte na ty TV moderátory a ujišťuji vás, že nikde jinde neuvidíte tak nechutné, podlézavé kreatury, se svými thymolinovými úsměvy, jako právě zde. Krásně je to vidět v každém nadšeném výstupu hlavního moderátora, kterého máte chuť proplesknout, nebo třeba ve scéně, kdy jedna z bulvárních novinářek si pozve vdovu po jedné z přejetých obětí závodu a této truchlící ženě sdělí: „Paní Rhonda Bainbridgová přišla osobně do mé show. Vítejte u mě ve studiu! Směla bych vám říkat Rhondo? Jako vdova po první oběti závodu nyní vyhráváte luxusní dvoupokojový byt v Acapulku! Jste ráda?“

Během filmu zažijete leccos, ale jedna věc, se kterou se nikdy při sledování Death Race 2000 nesetkáte, je nuda. Film je vlastně nepřetržitá akce, s malými přestávkami. Tak pojďme si trochu přiblížit synopsi děje. Film pracuje s fiktivní realitou budoucnosti, kdy v roce 1979 došlo k jakémusi Světovému krachu, celá planeta byla destabilizována, a ve Spojených státech se dostal k moci diktátor, zde označovaný jako „pan President“. Ten, po vzoru římského „chléb a hry“, aby národu zavřel držku a upoutal ho k TV obrazovce jako poslušné ovečky, zahájil v 80. letech řadu silničních závodů sponzorovaných vládou, kde je v zájmu pobavení publika dovoleno cokoliv. Tím myslím zabíjení jak závodnických oponentů, tak chodců podél trasy.

Je zaveden bodovací systém, ve kterém závodníci získávají body za přejetí lidí, což umožňovalo závodníkům, kteří přijedou na druhém, či dokonce třetím místě, aby získali titul tím, že zabijou podstatně větší počet chodců než závodníci před ním. Bodování je následující: dospělí muži jsou za určitou, nespecifikovanou částku, chlapci mladší 12 let jsou za 70 bodů, ženy všech věkových kategorií jsou o 10 bodů více než jejich mužské protějšky a starší lidé obou pohlaví (ti přes 70 let) mají hodnotu 100 bodů. Ano, možná některým z vás, těm zběhlým v počítačových hrách, je to povědomé – Death Race 2000 byl předobrazem k nechvalně proslulé videohře Carmageddon. Ale zpátky k filmu. Všechno to zabíjení se děje naprosto legálně a obliba závodu, nazývaném „Transkontinentální silniční závod“ je tak veliká, že jeho vlivem eskaluje násilí i ve společnosti.

V roce 2000, kdy se film odehrává, slaví závod své výročí, a proto je do něj nasazeno pět nejvýznamnějších soupeřících jezdců. Nero the Hero se svoji navigátorkou Kleopatrou, který řídí auto, jehož karosérie připomíná trochu lva, či jinou šelmu. Dále Calamity Jane (Mary Woronov, hvězda tehdejších béčkových filmů), její auto je podobno býku, se zapuštěnými obrovskými rohy vedle reflektorů. Další je Matilda Hun, árijská blondýnka, s autem přestříkaným nacistickými symboly, svastikou a zabarvením jako V1 bomba. Jejím navigátorem je Herman, miláček všech nácků, s přezdívkou Německý lišák. A pak tu jsou dvě hlavní postavy, kolem kterých se to celé točí. Každý sport potřebuje svoji hvězdu a hvězda Transkontinentálního závodu je jistý Frankenstein, jediný závodník, který vyhrál dva závody. Proto je obdivovanější více, než jeho oponenti. Muž, který přišel během velké řady bouraček o mnoho částí těla a je slátován prostetickými náhradními částmi za účasti speciálního lékařského týmu kdesi ve Švýcarsku. Je rozeznatelný ve svém kostýmu, koženém černém oblečení, s pláštěm a maskou, která je něco mezi lyžařskou maskou a Batmanovým krytem. Jeho auto se nazývá „Monster“ a je to silně uzpůsobena Corvetta, designovaná tak, aby připomínala dravého dinosaura. Frankenstein je živým symbolem Ameriky a osobním přítelem prezidenta. Hraje ho David Carradine, o kterém jste určitě slyšeli, nebo ho viděli v nějakém filmu. Hvězda nízkorozpočtových fláků 70. a 80.let, milovaný VHS hrdina Quentina Tarantina, který ho obsadil o mnoho let později jako Billa do svého dvoj-filmu Kill Bill, nebo zenový mistr v u nás tak populárním TV seriálu Kung-Fu – Legenda pokračuje.

Není ale žádných pochyb, že největším soupeřem Frankensteina je „Kulomet“ Joe Viterbo, poslední pátý závodník, milovaný tisíci, nenáviděný miliony. Má ohoz jako typický italský gangster z Chicaga z 30. let 20. století, jeho auto je zdobeno dvěma samopaly Thompson a uprostřed se skví bajonet dlouhý přes půl metru. Jeho cílem je zaujmout Frankensteinovo místo jako miláček sportovních fanoušků Ameriky. Má navigátorku, která má úsměv jako piraňa, takže jí Joe občas počastuje pěstí, nebo nadávkou „Ty nablblá bramboro!“. Právě Viterba hraje Sylvester Stallone a je opravdu, bez jakéhokoliv nadržování, tím nejzábavnějším hereckým článkem celého filmu. Má obrovský komplex z Frankensteina a závidí mu jeho popularitu, takže je vystresován na maximum. Pořád řve, vzteky koulí očima, všelijak se šklebí a je fakt zábavné ho sledovat. Stallone byl tehdy ještě no-name, neznámý příležitostný herec, který bral sebemenší štěk, aby se uživil (vzpomínám na jeho několikasekundové působení ve filmu Banáni režiséra Woodyho Allena) a třeba takový Italský hřebec, čistokrevný erotický kousek s odhalenými bobry a penisy, jeho první film, by asi nejraději vymazal ze svého curriculum vitae. No, každý nějak začínal, Sylvestře. Do přelomového Rockyho bylo v době Death Race 2000 ještě rok daleko, takže Stallone nebyl hlavním tahákem, ale opravdu jenom řadovým hercem s výraznou postavou, ale jak říkám, opravdu, opravdu výborně a s chutí zahranou.

Pak tu ale na scénu přichází tzv. Hnutí pasivního odporu, které je pod vedením Thomasiny Paine, nepřehlédnutelné postarší dámy, a je jakýmsi partyzánským hnutím, jehož cílem je ukončit vládu pana Presidenta a zastavit hanebné krveprolití v každoročním Transkontinentálním závodě. Aby dosáhli svých cílů, nasadí jednoho ze svých agentů – Painouvu vlastní vnučku Annie – jako Frankensteinovu navigátorku v naději, že ho svede na falešnou cestu, kde ho zajmou, budou držet jako rukojmího a místo něj nasadí dvojníka, který prezidenta zabije. Tady je nutno podotknout, že žena je tu opět v pozici stvoření, které se rádo svléká. Přestože Annie vidí, že Frankenstein zabíjí lidi a má špatnou pověst, stejně se s ním ochotně vyspí. No řekněte, nebyly to krásný 70.léta? Mohli jste zabíjet, mohli jste chodit oháknutí jako Chcípák v Pulp Fiction, a stejně vám ženy padaly do náruče. Paráda! :o)

Otevírací ceremoniál závodů je velká událost se zástupcem celebrit a orchestrem, kdy se představují na dráze jednotliví závodníci. Zde opět kraluje Stallonův Joe Viterbo, který zhrzený střílí kulometem do zástupců fanoušků Frankensteina, naštěstí jenom slepými náboji. Ovšem vzhledem k tomu, co se tu všechno odehraje, bych se nedivil ani nábojům ostrým.:o) Novináři se slétají jako supi, celonárodní TV stanice je připravena, pan Prezident ze svého letního sídla v Pekingu dá pokyn a závod je tedy odstartován. Nejednoho účastníka čeká nemilé překvapení a vše směřuje k aktu, kdy si vítěz může potřást pravicí s Panem Prezidentem. Že se všechno zvrtne a vyvrbí jinak, netřeba říkat. Jsme přeci ve světě producenta Rogera Cormana.

A tady bych mohl svoji obšírnou synopsi zastavit. Kladem Bartelova filmu totiž je, že je absolutně nepředvídatelný a nechtěl bych případně diváky připravit o překvapení. Není tu nouze o mnoho absurdních situací, z nichž některé mohu přiblížit. Nezapomenutelnou scénou je třeba ta, kdy zdravotnický personál v tzv. „Den eutanazie“ nabídne závodníkům jako oběti své přestárlé pacienty na kolečkových křeslech, tím, že je odsune na silnici a čeká, kdy závodníci „zaskórují“. Příjemné je, že to dopadne úplně jinak. Krásně absurdní je třeba situace, kdy členka fanklubu nabídne Frankensteinovi své tělo, ne za účelem sexu, ale proto aby jí mohl přejet a učinil jí tak šťastnou. A všechno to okomentuje slovy: „Máme vás rádi, pane Frankensteine. Vím, že když to jen řeknu, tak to nic neznamená.“ – „Proč mě máte rádi?  Protože vraždím lidi?“ - „Sbírání bodů není vraždění.“. Fanynka není jedinou obskurní figurkou. Pobaví i týpek, který si myslí, že je toreador a nahání a dráždí býčí auto Calamity Jane s rudým hadrem. A vrcholem filmu jsou novinářské hyeny. Pro mě asi nejnenáviděnější postavou je thymolinový brejloun, který ve scéně, kdy Viterbo srazí silničního dělníka, nadšeně hlásí: „Již podruhé za sebou otevírá Joe skóre našeho závodu! Smůla, že tomu chlápkovi bylo jen 38. Ještě dva roky a měl by trojnásobnou cenu!“. A propos srážky a demolice. Citlivé dušičky mohou zůstat v klidu, nárazů do lidí je jen pár, na prstech jedné ruky, jsou pojaty spíše decentně a gore efekty jsou vidět jenom ve zlomcích sekundy, nic, s čím by si cenzoři museli dělat těžkou hlavu.

Death Race 2000 v roce uvedení nezapadl a překvapivě z něj byla docela hitovka. Určitě to bylo vlivem legendárního producenta Rogera Cormana, který vždycky dokázal vycítit aktuální módní vlivy a svézt se na jejich vlně. Zrovna jeho film využil úspěch vysokorozpočtového snímku Rollerball (1975), který jako jeden z prvních nastínil téma futuristických sportů. Trochu ironií je, že Death Race 2000 je dle mého názoru mnohem zábavnější a nepředvídatelnější, než mnohem dražší a těžkopádnější Rollerball. Někdy holt peníze nejsou všechno, stačí um a zapálení pro věc. Pozoruhodné na Cormanově a Bartelově filmu je také to, že přivedl dohromady talenty okrajových vod kinematografie, nebo budoucí hvězdy. Vedle již zmíněných Stalloneho, Carradina a královny nízkorozpočtových snímků Mary Woronov to byl třeba scenárista Ib Melchior, můj oblíbený sci-fi béčkař z 60.let (doporučuji rozhodně jeho barevně přepálený The Angry Red Planet z roku 1959, s nesmírně roztomilými kulisami a figurami fauny a flóry planety Mars) a pak v rolích automechaniků mladý John Landis, režisér slavného An American Werewolf In London (1981)  a Lewis Teague, tvůrce populárního Alligatora (1980), který za bolševika běžel i v našich kinech, protože mimo jiné „nastavoval zrcadlo“ konzumní kapitalistické společnosti a krásný plakát k němu nakreslil i Kája Saudek.

Režisér Paul Bartel a David Carradine se pak sešli ještě jednou, v podařeném Cannonballu z roku 1976, kde se také závodí od pobřeží k pobřeží, od východu Spojených států k západu, a je to také takový vtipný, velmi svižný filmeček. Škoda, že Paul Bartel nebyl režijně moc plodný, když to tak vezmu, točil docela fajn filmy a klidně jich mohlo být více. V roce 1978 se pak Carradine ujal hlavní role v méně známém Deathsport, který je takovým nepřiznaným spin-offem  Death Race 2000, kde Carradine zase řádí v závodní dráze, tentokrát v opláštěné motorce s paprskomety. V roce 2008 se dostalo Bartelovu filmu pochybného uznání, když známý packal W.S. Anderson s Rogerem Cormanem coby výkonným producentem natočil jeho remake. Nutno říci, že bohužel. Fuč byla veškerá černá komedie, fuč byly veškeré satirické prvky a samotná podstata závodu, kdy byly získávány body přejížděním lidí, a z filmu se stal generický akční film o odsouzencích, kteří se zabývali gladiátorským bojem v obrněných auťácích, pořádaným kabelovou televizní show. Vznikl tak zcela zapomenutelný film, po kterém už dnes ani pes neštěkne. Na rozdíl od Bartelova Death Race 2000. Je to tak 5 roků dozadu, kdy jsem se v nějakém zahraničním filmovém měsíčníku setkal s anketou filmových kritiků a samotných filmařů o vyhlášení nejobskurnějšího filmu filmové historie. Death Race 2000 skončil v první desítce. Já myslím, že na to může být pyšný.:o) Jeho věhlas žije mezi filmovými fajnšmekry i nadále. Možná mě Roger Corman opil rohlíkem, možná se mi ten film zdá lepší, než ve skutečnosti je, ale kdo by to teď řešil. Já se bavil a o to jde.:o)

Filmu zdar a za týden zase nashle.                                                             Hodnocení: 75%

05.12.2018	Diskuse (3)	Lima fulci@seznam.cz