DEATH - Spiritual Healing

100%

Můj vztah k této nahrávce je natolik vřelý, že se nerozpakuju „Spiritual Healing“ označit jako jediné deathmetalové album historie, při jehož poslechu mám sto chutí všechna ostatní důležitá deathmetalová alba sundat z police, naházet je do odpadkového koše a vysypat před barákem do popelnice. Tak výjimečnou věc pro mne dílo znamená. Je fakt, že se deska nachází kdesi na rozhraní mezi prastarou goreovou stylizací DEATH a jejich pozdějšími a mnohem techničtěji vyznívajícími díly, kde na místo hektolitrů krve z oživlých mrtvol narážíme spíše na tématiku sociálně zaměřenou či dokonce filosofické aspekty bytí. 

S propracovanější textovou složkou se vyvíjela ruku v ruce také instrumentální rovina a navýšený počet melodických momentů, dost často reprezentovaných úhlednější podobou skladeb, košatými sóly a nebo méně emotivně podaným vokálem. Deska s modrým obalem byla plná riffových figur, měla spád, velké množství nápadů a tak určitě značila dosavadní vrchol smrťácké čtveřice. Ve své podstatě je právě tohle dílo mezičlánkem mezi starým a novým zvukem DEATH, tím pádem i jejich nejkomplexnějším materiálem. Kapela zde dokázala optimálně vyvážit svůj potenciál evoluce, se stylem, jaký jim byl od začátku kariéry vlastní. „Spiritual Healing“ poprvé představilo kapelu v techničtějším podání, navíc civilněji vyznívající, spíše soustředěnou než rozohněnou. Pořád jste o nich zkrátka nepochybovali jako o nejtypičtější instituci celého deathmetalového žánru. Pojďme se však na chvíli vrátit ještě před realizaci třetí desky.

Krátce po absolvování koncertů na podporu alba „Leprosy“ byl z řad DEATH vyhozen kytarista Rick Rozz, což tehdy vyhodnotil hudební tisk jako kontroverzní pohnutku neutěšené povahy Chucka Schuldinera, kdy se údajně šéfovi tento kytarista zdál až příliš tlustý. Ona Chuckova hláška o nepotřebě sledování pódia se třemi hubenými týpky a jedním tlouštíkem se vlastně zapsala k vtipnostem dané doby. Na krátký čas sice Rozze nahradil Paul Masvidal z tehdy se pomalu rozjíždějících CYNIC, ale když se koncem léta 1989 šlo v Tampě do studia Morrisound, u kytary již působil světoběžník a kytarový všeuměl James Murphy, jehož nástroj byl posléze k slyšení na třetí řadové desce DEATH. Chuck Schuldiner tudíž pro potřeby realizace další řadové desky sehnat dalšího mimořádného instrumentalistu, se kterým se na albu dokonce rovnoměrně dělil o sólové party. Ve studiu byl v roli producenta rovněž přítomen Scott Burns, právě tou dobou si získávající nemalé renomé, konkrétně díky produkcím těch nejpamátnějších alb od všech dnes dobře známých deathmetalových hyder z Floridy.

Jak už jsem výše zmínil, kapela se posunula nejen v instrumentální rovině, kdy songy působily na jednu stranu úhledněji a uspořádaněji a na stranu druhou se v nich mnohem více ukazovaly i zajímavé melodie a sólo vyhrávky, nicméně velkého vývoje doznala i lyrická složka. Zmizely všechny hororové výjevy, otevřené hrobky, hnijící mrtvoly a rozpadající se těla, které byly nahrazeny realističtějšími tématy. Takže je na desce možné postupovat od tématiky genetických mutací a experimentů za účelem vytvoření nových, silnějších a zcela neemotivních bytostí („Genetic Reconstruction“), přes spílání budoucí matce závislé na tvrdých drogách, kde Chuck nastoluje otázky týkající se existence jejího ještě nenarozeného dítěte („Living Monstrosity“), až po titulní song, kritizující všemožné křesťanské šejdíře, využívající ve Státech nevědomosti chudší a méně vzdělané části obyvatelstva především jižních oblastní Států, kterým církevní vykutálenci, prostřednictvím svých televizních pořadů a seancí, dokonale vymývají mozky a navíc je zbavují skromných úspor („Spiritual Healing“).

Téma zneužívání vlastního postavení a moci na úkor společnosti je vlastní skladbě „Low Life“, kdy je posluchač vystavěn myšlence, že mocnější určitě neznamená mravnější či příkladněji žijící. Dnes ne až tak utopistické téma determinace člověka kontrolním systémem je vlastní skladbě „Altering the Future“. Futuristické a fantasy prvky v lyrice sebou však nese i song „Within The Mind“, který stejně jako několik výše zmíněných položek patří k ozdobám diskografie DEATH. Zaujal mne text skladby „Defensive Personalities“, dost pravděpodobně nastiňující téma schizofrenie či nějaké příbuzné duševní poruchy, neboť předmětem je existence tří střídajících se myslí uvnitř jednoho jediného těla.

Desku rovněž, a tentokrát již naposledy, opatřil coverem Ed Repka, jehož práce patří neoddělitelně k ranné fázi kariéry DEATH. Když si jeho dílo prohlídneme, napadne nás, že jde pravděpodobně o nějaké shromáždění pánbíčkářů či náboženských fanatiků, snažících se (dle jejich omezeného náhledu na svět) konat dobro a vymýtit zlé síly z hlavy duševně či možná i jinak postižené ženy, na obrázku sedící bezmocně na křesílku. Zde vyobrazený reverend držící ruku na její holé hlavě, i zástup cosi volajících přisluhovačů v pozadí, oplývá podivně usměvavými tvářemi, nicméně za těmito jejich maskami lze tušit právě to nejhorší možné zlo a fanatismus. Pocity bezmocné nešťastnice tak budou navždy předmětem domněnek fanoušků této kapely. Repka zde prokázal skutečné mistrovství a řemeslnou kvalitu, neboť do malby dostal i silnou emoci.

V době vydání „Spiritual Healing“ stál Chuck Schuldiner na prahu nové tvůrčí etapy, ale nejprve musel projít snad nejtěžší fází vlastní kariéry, kdy bylo nutné udělat si ve svých řadách personální pořádek. Ještě než se vyjelo na turné, James Murphy již nebyl součástí DEATH. Vlastně je předmětem dohadů, zdali tehdy jeho angažování stálo pouze na profesionálně odvedené práci v rámci pořizování studiových záznamů ke třetí řadovce, nebo se počítalo s dlouhodobější spoluprací, která nakonec nevyšla. Celkově je však toto období bráno jako nejkontroverzenější v historii DEATH kvůli trochu jiným událostem. Jelikož Chuck, prožívající ve skutečnosti obrovský strach z létání a z nekomfortního cestování autobusem po neznámých místech, do poslední chvíle mlžil ohledně dlouho dopředu nasmlouvaného evropského turné, rozhodli se během jeho neúčasti Bill Andrews a Terry Butler převzít značku DEATH pod svou samosprávu a spolu s dvěma roadies, jmenovitě to byli kytarista Walter Trachsler a v roli vokalisty se nacházel bedňák Louie Carrisalez, prakticky odjezdili evropskou šňůru v předprogramu KREATOR. Na reakci stále šokovaného Schuldinera se nemuselo čekat příliš dlouho a ode dne zahájení oné šňůry byli prakticky Butler i Andrews postaveni mimo sestavu skutečných DEATH. Nepamatuji se, kdy v historii se stalo, že by kapela odjezdila turné v nepřítomnosti své nejdůležitější persony, mozku a zakladatele a ještě na pódiu provolávala do publika urážlivá hesla typu „Fuck Chuck“. Schuldiner se však nad tyto manévry dokázal náležitě povznést a tou dobou již zkoušel v Tampě nové nápady s dalšími nadějnými hudebníky, kterými se později ukázali být kytarista Paul Masvidal a neskutečně technicky vyspělý bubeník Sean Reinert. Pomalu se vše chýlilo k přípravám na albového následovníka, jenž se později stal komerčně nejúspěšnějším albem DEATH.

01.06.2019	Diskuse (31)	Stray janpibal@crazydiamond.cz