DEATH - Symbolic

100%

Křišťálová hora progresivního metalu zdolána! Definice dokonalosti, album oceňované napříč scénou a to, jak metalovými fanoušky, kteří se v průběhu devadesátých let vyprofilovali v trochu přemýšlivější komunitu, tak samosebou i hudebními publicisty zachovávajícími vždy odstup. Pokora, genialita, talent a nadhled, to vše je možné vyslechnout ze „Symbolic“, které opravdu platí za jedno z úplně nejdůležitějších alb v extrémním metalu let devadesátých, protože Chuck Schuldiner přistoupil pravdivě k tématu evoluce vlastní tvorby a své hledačství a nebojácný feeling ještě opatřil značným množstvím nápadů a fines, které dělaly skladby zajímavějšími. 

S novou sestavou Chuck prakticky navázal na progresi zaznamenanou již na předchozích albech „Human“ a „Individual Thought Patterns“, ovšem bez postranního úmyslu za každou cenu uspět vetkl aktuálním skladbám zcela nový, propracovanější naturel. I když jak se to vezme, zdejší skladby sami o sobě působí vyčištěněji a více písničkově, nicméně všechna sóla, vyhrávky a různá kytarová cinkrlátka, zastoupená v dokonalé aranžérské práci, prakticky probíhají soustavně. Písně tak nejsou striktně rozděleny na části zpěvové - se slokou/refrénem a instrumentální - se sóly, ale vše se neodhadnutelně prolíná. Kytarové vyhrávky a mini sóla mezi zpěvem často nekontrolovatelně vyplouvají, jejich harmonie se vyvíjejí  v přirozeném spojení s tokem skladeb jako nějaký živoucí organismus, aby pak zase v nenávratnu mizely. Album, i díky téhle propracovanosti, neuvěřitelně dýchá. Opatrnost šla stranou a přednost dostalo umělecké vyjádření a skvělá skladatelská forma do něho vetknutá. 

„Symbolic“ vyšlo u zavedené stáje Roadrunner Records v jarních měsících roku 1995 a nahrávalo se pár měsíců před tím opět v Morrisound studiích v Tampě, tentokrát však pod dozorem Chucka Schuldinera a majitele tamních prostor Jima Morrise. Jak už jsem výše zmínil, co se ubralo na zběsilosti a deathmetalové hutnosti, to bylo nahrazeno barvitým provedením a uměleckou nesvázaností. Znovu tedy připomínám, že ačkoliv dílo nepůsobí přeplácaně, máte pořád pocit, že se zde něco odehrává. Rytmické party vedou s kytarami prapodivné dialogy, dost často překvapí okouzlující vyhrávka, nebo se song postavený před změny temp vydá vstříc akustickému nalazení. Zvuk Chuckovi kytary je znovu doslova nezaměnitelný, v tandemu s nováčkem v sestavě DEATH, kterým byl vynikající strunotepec Bobby Koelble, se však podařilo docílit opravdu zabijáckých partů. Rytmika rovněž patřila k nejlepším možným, protože, jak zkušený Gene Hoglan za bicí artilérií, tak baskytarista Kelly Conlon, odvedli svůj díl práce s patřičným zaujetím a citem pro věc. 

Album určitě nepatří k těm, které by někdo velebil okamžitě a rychle se do něho dostal. Své příznivce si získalo za delší časový úsek a až po vydatném zpracování. Někteří fanoušci opravdu nejdříve nevěděli, jak s deskou naložit, ale jsem si jist, že po čase se jim tento objev nových krajin či dotek neznámého zkrátka zalíbil. „Symbolic“ vládne skvostným zvukovým zpracováním, je až křišťálově čiré a ona proměnlivost a přechody mezi akustickými kytarami, hutnějšími riffovými party, či fantastickými sóly, dělají desku neobyčejnou. Stále máte pocit určité nadpřirozenosti, jakoby bylo dílo nahráváno na základě snového oparu. Svým způsobem může působit i trochu abstraktně, surreálně a neuchopitelně. Čas však pracoval pro něho. 

Do dnešních dní deska nezestárla ani o kousek. Pouze devět skladeb mezi sebou nevlastní byť jen jednu slabšího ražení, ať už zmíním fantastické psycho „Zero Tolerance“, s mistrovským zapracováním akustické kytary do stěžejního sloganu, dáme přednost vhledu do Chuckovi duše zaznamenávající nekompromisně aspekty lidského chování v „Empty Words“ nebo budeme toužit po větší míře typické melodiky DEATH, což je případ třeba „Sacred Serenity“, nikdy nešlápneme vedle. Deska si přes svou pestrost drží jednotící charakter a její progresivní ráz ještě umocňuje ona detailnější perspektiva, z jaké nás materiál oslňuje. Texty jsou opět ovlivněny existencionalismem a tématy týkající se mezilidského chování, povah, to vše v návaznosti na filosofické aspekty vztahů. Nejchytlavější skladbou celé kolekce (a zřejmě i největším hitem DEATH vůbec) se stala fantastická skladba „Crystal Mountain“, což je jakýsi heavy metal s progresivními prvky a typickým Chuckovým chraplákem. Nejautentičtější ponory do hájemství okázalé progrese mají jména „1.000 Eyes“, „Without Judgement“ nebo závěrečná „Perennial Quest“, které jsou plné emocí i atmosféry a kolikrát mohou být využity coby drtivý soundtrack k setkání člověka s neznámými kosmickými úkazy. 

Když DEATH poprvé vystupují v pražské Lucerně, mluví se ještě dlouho o tomto koncertě jako o legendárním. Patřím však mezi ty, kteří tehdy zaváhali. Přítomní naopak viděli a slyšeli génia death metalu v jeho nejlepší formě. Éra „Symbolic“ se tak stala eruptivním vyvrcholením hudební kariéry Chucka Schuldinera a ještě dnes mohu jen potvrdit, že již žádné další album se kvalitě tohoto materiálu a jeho uměleckému dopadu nepřiblížilo.

29.06.2019	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz