DECEPTION - Daenacteh
DECEPTION je kapela, kterou jsem dlouho hledal. Brutální, přímočará, tvrdá, s pořádně hlubokým growlem, ale zároveň dostatečně chytlavá a melodická. Stačí si pustit druhou skladbu z jejich nejnovější desky, která má tajuplný název „Daenacteh“ (kapela nechce prozradit, co to znamená). „King of Salvation“ je pořádný rychlý výplach, kde na jednu stranu jeden riff střídá druhý a bicí kombinují sypačky s dvojšlapkami i přechody, které uhánějí kupředu jako ve sprintu na 100 metrů. Na druhou stranu píseň čas od času zpomalí tempo, a tím ještě víc ztěžkne a zhoustne, kytary vedle sekaných riffů kouzlí také vyhrávkami a v pozadí člověk slyší orchestr, který se úspěšně snaží s kapelou držet tempo.
Pokrm zvaný „Daenacteh“ má všechny přísady, které mám rád. Thrashový tah na branku i deathovou brutalitu, groovové riffy i melodické vyhrávky, vokál pořádně hluboký i blackově nakřáplý, tempovou jednoduchost, ale zároveň rytmickou variabilitu. A orchestr tu pouze „popově“ nepodmalovává harmonie v roli pátého kola u vozu, ale vytváří vlastní melodie a linky. Nehrne se dopředu, aby se snažil uzmout roli hlavního herce, která mu nepatří. Naopak plní dokonale funkci koření, které brutální chuť jídla náležitě zjemní a zpestří, takže posluchač může konzumovat bez obav dál, aniž by ho příliš ostrá strava rychle zmohla a vyčerpala.
„Daenacteh“ je symfonický death metal, ale ne ve stylu chaotických Italů FLESHGOD APOCALYPSE. Není tu prostor pro umělý bombast a přehnanou teatrálnost. I oproti SEPTICFLESH jsou Norové ze Stavangeru méně okázalý a také o dost rychlejší a thrashovější. Nejvíc se tak stylem blíží krajanům BLOOD RED THRONE, u kterých mimochodem začal kytarista a zpěvák DECEPTION Sindre Wathne Johnsen minulý rok obstarávat vokály, nicméně teprve poté, co byla celá deska „Daenacteh“ nahrána. A ještě jedna vynikající kapela mi tane na mysli, kanadští AETERNAM, se kterými pojí DECEPTION jak orchestrální pasáže, tak náklonnost k orientální melodice a využívání frygických stupnic. Poslední desce AETERNAM se sice „Daenacteh“ nevyrovná, ale i tak je dost, dost dobrá.
Je také dramaturgicky správně vystavěná. Úvodní „Sulphur Clouds“ je spíše jen krátká rozehřívačka, která slouží jako taková tříminutová předehra, kde Norové ukazují, které všechny zbraně mají k dispozici a které budou během následující třičtvrtě hodinky využívat. Intenzivní, ale nepříliš nápadité… trochu nuda, říká si posluchač. Už následující „King of Salvation“ ale vše nakopne správným směrem. Po mě jedna z top skladeb nejen této desky, ale celého letošního roku. Popsána byla výše, netřeba se k ní vracet. Třetí „Iblis Mistress“ vše výrazně zvolní a úvodními jemnými tóny klavíru i celé uklidní, což je po předchozí rychtě potřeba. Jedeme sice v pomalejším tempu, ale píseň není o nic méně výrazná, stejně jako další „Assailants“, která se o orientální inspirace sice opírá oběma rukama, ale nijak jí to ani neubírá na tvrdosti ani nepřidává na kýčovitosti. Stejně silné jsou i následující skladby, rychlejší „Monophobic“, meandrující sedmiminutovka „Dhariyan“ i přímočará „Be Headed on Your Way“. Trochu méně výrazná mi tak přijde jen poslední desetiminutová „Daughters of the Desert“, která se mi zatím ani po opakovaném poslechu pod kůži nezadřela.
Podtrženo sečteno, velmi dobrá deska a pro mě jeden z objevů roku. Možná škoda jen dost neoriginálního a nezajímavého jména kapely. Jen na Encyclopaedia Metallum je pod tímto přízviskem registrováno celkem patnáct různých partiček a další lze vygooglit u nemetalových žánrů.
| 30.04.2024 | Diskuse (0) | Gazďa |
 |
