DEEP PURPLE - = 1

80%

Na počátku bylo zhlédnutí dokumentu o nahrávání alba „Machine Head“. Zaujetí přetrvalo a vyústilo ve zvědavost ohledně toho, jak vlastně DEEP PURPLE o 52 let později znějí. Uvedenou číslici jsem použil schválně, aby vynikla až absurdní délka období, které dělí jedno legendární album od toho aktuálního. Triu Ian Paice (poslední ze zakládajících členů) Ian Gillan, Roger Glover už pomalu odchází první generace fanoušků a labutí píseň už možná pěje i žánr jako takový. Kvalita je naštěstí spojena s trvanlivostí, a dokud budou mít lidé zájem o autentickou rockovou hudbu s dramatičtějším nábojem, budou se ctít i hardrockové klasiky prověřené časem. Zmínění gentlemani však díky své slavné minulosti nepřežívají, oni i na prahu osmdesátky stále žijí. Nahráli totiž další studiový počin, který jejich bohaté diskografii ostudu rozhodně nedělá. Podstatné také je, že ho znovu dokázali opatřit svým nezaměnitelným podpisem. Recenze, ve které se pro názornost odkazuje na zvuk či styl někoho jiného, prostě nepřipadá ohledně DEEP PURPLE v úvahu. Zde se řeší maximálně podobnost s některou etapou vlastní tvorby.

Sám jsem se s DEEP PURPLE blíže seznámil až v roce 1996, konkrétně ve spojitosti s albem „Purpendicular“. Tenkrát šlo vlastně o podobnou situaci jako dnes. Kapelu po definitivním odchodu Ritchieho Blackmorea posílil Steve Morse. Na novince „=1“ jde s kůží na trh Simon McBride. Přes veškerá očekávání má však pozici přeci jen o něco snazší. Steve nastupoval po ikonickém kytaristovi, který se podílel na celé řadě legendárních skladeb. Simon pak sice střídá famózního hráče či „víc než jen virtuosa“, který kapelu znovu nakopl a pomohl ji i důstojně zestárnout, nicméně nastupuje až v době, „kdy už o tolik nejde“, v době, kdy se hraje víceméně jen pro radost ze samotného hraní a solidního zájmu. Má tedy především držet linii a přispět svým uměním k tomu, aby na pódiu i ve studiu šlo vše co nejlépe a co nejdéle. V tomto smyslu se jednalo o velmi dobrou volbu.

Simon působí jako absolutní univerzál, dokáže zaplnit prostor, přitvrdit, zahrát vynikající sólo a kompetentní doprovod na všechny možné způsoby v rozmezí od absolutních stylových základů až téměř k metalu. Nebyl však angažován do role jakéhosi sociálního pracovníka, má být hlavně komplexní a empatickou oporou. Za to si může ve volných chvílích užívat, že se stal konečně součástí něčeho opravdu velkého, byť se tak stalo daleko za cílovou páskou. Jelikož hraje s mimořádnými a enormně zkušenými hudebníky, ctícími nezastupitelnost exhibičního kytarového prvku, dostal těch volných chvil k dispozici opravdu dost, v prvé řadě právě ve studiu. Dokázal jich využít? Spíše ano. I proto je novinka tak dobrá. I když rozumnější by asi bylo napsat, že není horší než desky předchozí.

DEEP PURPLE byli vždy enormně muzikální. Nejde přitom jen o samotné, nebojím se napsat, aristokratické hraní, ale o jeho transformování do třeba i jednodušších písní „pro podzámčí“, nabízejících osobitý a atraktivní (hard) rock. Od nástupců Blackmoorea se tudíž čekalo, že nabídnou něco víc než precizní hru na kytaru, že nabídnou rovnocennou kytarovou filozofii, nejlépe svébytnou, protože ostatní spoluhráči něčím takovým disponují. V případě McBridea, pakliže se ona filozofie nebude odvíjet od hesla typu „Hold the line!“, už taková ambice zřejmě nebyla na pořadu dne, nicméně ke královské zábavě jak samotných hudebníků, tak posluchačů jeho angažmá přispívá v míře nemalé. Pod produkční taktovkou Boba Ezrina se navíc už řadu let spřádá jistota. Aktuální album proto působí dost uvolněně, přesněji řečeno, zas o něco uvolněněji.

Kapela dávno rezignovala na významnější posun ve zvuku, kterým by reflektovala dění kolem sebe. Nejpozději na výborných albech „Bananas“ a „Rapture of the Deep“, produkovaných ještě Michaelem Bradfordem, se dospělo do stádia, kdy se koncepčně a definitivně řeší už jen písně. Ezrin jde uvedené tendenci ještě více a všemi prostředky naproti, zejména se snaží udržet rovnováhu mezi očekávanou tradicí a instrumentální opulentností i samotnými nástroji, dále potřebnou syrovostí či tvrdostí a také pestrostí, jíž se kapela chvályhodně drží. Kdo si myslí, že jde o snadný úkol, velmi se mýlí. Ezrin ho plní takřka na jedničku, přestože má k tomu všemu na starosti ještě hlasově limitovaného Gillana, který je stále při chuti. I na „=1“ se tak všichni zúčastnění hlásí k letitým klasikám, zároveň se však veškerou mocí snaží, aby nešlo jen o jejich lepší coververze (aktuálně např. „Portable Door“ vs. „Pictures of Home“) . Současně přihazují i něco navíc, neboť nápady stále mají a také pořád skvěle hrají. Schválně si vybavte někoho ze svého okolí v podobném věku a představte si, jak podává podobný výkon. Ezrin tedy musí, poněkud paradoxně, velezkušené staříky spíše krotit a poskytovat jim důraznou zpětnou vazbu, zejména na bázi filtrace nápadů a aranžmá jednotlivých písní. Přesto zůstávají téměř všechny skladby na novém albu nejen po hráčské stránce nevšedně bohaté, byť navenek tak zprvu působit ani nemusí. Vše ostatní je ovšem již stabilizované, neměnné; leč živoucí, nikoli zkamenělé.

Výsledkem je tudíž (pokolikáté už?) velmi pestrá, avšak i příjemně sevřená hardrocková kolekce. Něco z ní zaujme hned, něco zas později, ovšem o to víc. Propadák jsem neidentifikoval žádný. Kapela se zde velmi blíží svému nejklasičtějšímu období, skoro bych řekl, že tak nějak spontánně, což lze považovat za Ezrinův největší úspěch. Samozřejmě, ne všechny songy mají sílu „A Bit on the Side“. Důležité je, že baví a udrží pozornost. A pokud se Gillan nepřepíná jako v baladě „If I Were You“, může si každý fanoušek dobré rockové hudby vše bez problémů vychutnat.

22.08.2024	Diskuse (15)	Pekárek hackl@volny.cz