DEEP PURPLE - Burn

100%

Po odchodu Iana Gillana a Rogera Glovera v létě 1973 nastal tedy čas na výběr nových spoluhráčů. Prvním se stal Glenn Hughes, zpívající baskytarista a do té doby lídr kapely TRAPEZE, který padl trojici Blackmore/ Lord/ Paice do oka okamžitě, neboť si DEEP PURPLE už nějaký čas pohrávali s myšlenkou využití ve svých skladbách vícehlasů a později byli dva muzikanti z této základní trojice rovněž otevřeni eklektičtějšímu stylovému pojetí. Vše se začalo jistým příklonem k blues, který měl šanci dlouhodobě bodovat za Atlantikem. Glenn Hughes už od útlého mládí platil za talentovaného muzikanta se zálibou právě v blues rocku, takže patrně rozhodla nejen jeho muzikantská kvalita a schopnost pohybovat se mezi styly, ale i skladatelská píle a jistá lehkost komunikace, nemluvě o kladné orientaci na prvky boogie, kterým se chtěl Ritchie Blackmore v brzké době zabývat. Bezpečně nejvlivnější skladatel v kapele však nejdříve nic netušil o míře Hughesova zaujetí v černošském rhytm´n´blues, funky a soulu. Zpočátku si tedy oba skladatelsky aktivní muzikanti padli do noty a ihned se ujali tvoření nových skladeb, jenže postupem času se začaly odhalovat všechny ty rozdíly v náhledu na výsledek. Jedno je však jasné, Blackmore si vždy na post vokalisty představoval někoho z „mužnějším“ stylem zpěvu a tak bylo jasné, že výběr nového, skutečného frontmana bude pokračovat.

DEEP PURPLE velmi usilovali o to, aby se novým zpěvákem stal Paul Rodgers z rozpadlé kapely FREE, avšak ze svých námluv, nešikovně kočírovaných jejich manažerským týmem, udělaly věc veřejnou a Paul se nakonec nečekaně rozhodl pro založení vlastní nové kapely BAD COMPANY, takže se brzy Ritchie Blackmore, Ian Paice a Jon Lord museli prodírat více než stovkou pásků, než narazili na toho pravého, kterým se stal úplně neznámý mladík ze severovýchodní Anglie, který se jmenoval David Coverdale. Ten měl zpočátku pozici velmi těžkou, neboť nejenže musel přesvědčit fanoušky o svých kvalitách a vhodnosti svého angažování na post pravého nástupce Iana Gillana, ale musel své hlasové schopnosti prokázat i svým mnohem ostřílenějším spoluhráčům, zpočátku se stavícím k jeho angažování vcelku zdrženlivě, tedy až na gentlemanského Jona Lorda. Na podzim roku 1973 už byli DEEP PURPLE znovu kompletní a v průběhu novinářského dne na zámku Clearwear Castle představili oba své nové členy.

Skladatelský proces dalšího alba byl tedy ovlivněn novými neoposlouchanými elementy v sestavě a probíhal na vlně nabytého elánu a touhy po mohutnějším vyznění, které by se vykazovalo skladbami prezentujících se širší paletou zvuků. Skladby měly inklinovat k americkému boogie naturelu a rovněž k otevřenějšímu pojetí hardrockové hudby, zde obohacované celou řadou kudrlinek a stylových dozdobenin. Nejednomu posluchači neunikla ona živočišnost a vášeň, kterou DEEP PURPLE tehdy do „Burn“ dostali. Tou dobou už jeden z nejuctívanějších kytaristů světa, Ritchie Blackmore, se zde prakticky utrhl ze řetězu a jeho sóla a štěbetavé vyhrávky patřily k vůbec nejlepším, což už potvrzoval od úvodního songu „Burn“, majestátní to hymně, kde najel na ony postupy inspirované jeho velkým skladatelským vzorem J.S.Bachem.

Prostřednictvím téhle desky Blackmore prakticky vystavěl osobitý pomník svého pojetí hard rocku a při faktu, že byl často jeho vklad ovlivňován exotickými vstupy Glenna Hughese, platí deska za mistrovské a neopakovatelné dílo sedmdesátých let. Právě titulní song „Burn“ zahajuje celou tu jízdu nekompromisním riffem a Coverdaleův bytelný vokál předurčuje téhle skladbě vítězné tažení, však také dodnes platí za jeden z nejlepších otvíracích válů historie Hard´N´Heavy. Když se ještě na chvíli vrátím k oběma nováčkům v sestavě, pak kontrastnost jejich hlasů, tedy rozdíl mezi níže položeným Davidovým a černošky uječeným Glennovým projevem, vytvářela zajímavé chvilky a ve smyslu pestrosti udělala albu velkou službu – tohle se projevilo již v druhé skladbě „Might Just Take Your Life“, jenž se zakrátko stala koncertní klasikou. Zvuk Lordových hammondů rovněž doznal na jisté modernizaci a celkově přispěl k tomu, že „Burn“ vyzněla jaksi více „power“ a poněkud velkolepěji. 

Spolupráce Glenna Hughese s Ianem Paicem na rytmických partech rovněž vykrystalizovala v několik dechberoucích momentů, tak třeba klopýtavé latino motivy v „You Fool No One“, skladbě odhalující ty nejexperimentálnější a nejživelnější choutky „nových“ Párplů. Právě v „You Fool No One“ znovu excelovali oba nový pěvci a naprosto znamenitě se doplňovali ve svých hlasových vstupech. Vše dávalo tušit, že příští album bude znamenat velký posun, což byla vlastně pravda. Mezi tím deska nabízela i zemitější hardrockovou klasiku jako třeba „Lay Down, Stay Down“, znovu song s velkolepými zpěvy obou nováčků a s naprosto skvělou kytarou Ritchieho Blackmorea. Záhadnou „Sail Away“ pak opětovně poznamenal sytější hlas Davida Coverdalea, jenž jí dodal ohromnou majestátnost a klid. Skladba budí dojem dávnověké mořské výpravy a nezastírá své nostalgické naladění. Největší klasikou se však stala takřka osmiminutová kompozice „Mistreated“, jenž byla dlouhá desetiletí hrána na koncertech mnoha hardrockových mistrů a jejich současnějších projektů či kapel, ať už se jednalo o sólové koncerty Glenna Hughese nebo vystoupení kapel jako WHITESNAKE, DIO nebo RAINBOW. Fenomenální Coverdaleův hlas plující na podkladě Blackmoreovi kytary, zde pozvolna se valící prostorem, a rytmus co připomíná pohupující se karavanu kdesi v rozžhavených písečných dunách, to vše již od dob zveřejnění budilo jen a pouze nadšení. Šlo o jeden z prvních plodů nové spolupráce Blackmorea s oběma nováčky.

Album „Burn“ se nakonec nahrávalo v osvědčených studiích v Montreaux a bylo poznamenáno přetlakem invence a nadšením z nově nabyté chuti do skladatelského procesu. Na desce je ona zapálenost velmi znát a tak dodnes přežívá jako jedna z nejpozoruhodnějších klasik hardrockové hudby. Nedlouho po zveřejnění, na jaře 1974, DEEP PURPLE vyrážejí na americké turné, jehož vrcholem se stává vystoupení na kalifornském festivalu California Jam 74´v dubnu téhož roku, který se konal poblíž automobilového závodiště Ontario Motor Speedway. Akce vešla ve známost nejen díky půlmilionové návštěvnosti a televiznímu vysílání, ale došlo i ke kontroverzním událostem a skandálnímu Blackmoreovu projevu, jenž za krátko vešel do historie. Ritchie byl totiž tak v rauši a naštvaný z neuctivého jednání místních dramaturgů, že, během jednoho svého sólování a následného rozbíjení kytary na konci setu, neopomenul rozflákat rovněž onou kytarou jednu z kamer televizní společnosti ABC. Ritchie chtěl, coby hlavní hvězda večera, vystoupit až po západu slunce a velmi ho naštvalo, že je pořadateli v zákulisí popoháněn do zahájení koncertu. Smysl spěchu organizátorů byl v přeložení vystoupení EMERSON, LAKE AND PALMER až na závěr, do pozdních večerních hodin. Blackmore měl však pocit, že je dramaturgy akce buzerován, a tak když během svého emotivního koncertu neviděl nikoho z oněch otravných břídilů, vyvztekal se na technickém vybavení nacházejícím se zrovna tou dobou poblíž jeho strany pódia. 

16.02.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz