DEEP PURPLE - Come Taste The Band

90%

Jindy velmi nepřátelskému Ritchiemu Blackmoreovi sloužilo ke cti, že ještě před tím než palubu DEEP PURPLE opustil, doporučil na svůj post vynikajícího Američana, Tommyho Bolina. V době svého brzkého skonu (+1976) platil tento pětadvacetiletý kytarista stále za zázračné dítě a působil do té doby, jak v blues-rockových kapelách ZEPHYR a JAMES GANG, tak hostoval na sólových albech nejrůznějších jazz-rockových muzikantů (např.bubeníka od MAHAVISHNU ORCHESTRA Billyho Cobhama). Souběžně se svým působením u DEEP PURPLE (1975/76) začal rovněž realizovat i později vysoce ceněná sólová alba, která odhalovala jeho jemnější pojetí hry a vlivy přinášející do rocku funk a jazzové postupy. Jeho stopa u britské hardrockové legendy se nachází jen a pouze na poslední předrozpadové desce „Come Taste The Band“, která je jeho nástrojem významně ovlivněna a tento jí dodává onu neopakovatelnost. Deska to je sice ve všech směrech rockovější než „Stormbringer“, ovšem tužby po eklektičtějším vyznění nově zformované pětice, v té době působící již v sestavě označované jako Mark IV, se rozhodně nedaly zakrýt. Vzniklo tak velmi zajímavé dílo vlastnící ve svých útrobách vlivy rock´n´rollu, barového boogie, ale i nějaký ten výlet do světa funky a zajímavá jazzově laděná sóla a vyhrávky. Deska si však přes svůj jemnější a originálně melodický ráz drží znamenitou fazónu a vtáhne vás do děje okamžitě, aby vás ponechala nadšené až do posledních tónů charismatické suity „You Keep On Moving“.

To, co je na „Come Taste The Band“ rockové, může být považováno za počátek další pouti Davida Coverdalea, který se znovu blýskl ve skvělé pěvecké formě a jeho hlas se stával zaručenou značkou kvality, což tento zpěvák později stvrdil na svých sólových deskách v letech 1976 a 1977 a o pár let později hlavně na albech WHITESNAKE, z nichž v osmdesátých letech udělal skutečně velkou kapelu vyprodávající největší haly. Experimentálnější fáze „ochutnávky“ naopak budiž znovu přičteny na vrub Glenna Hughese. Ten se však nyní držel mírně zpátky, ovšem, ať už mám zde na mysli funkovou hitovku „Gettin´Tighter“, kterou napsal spolu s kytaristou Tommy Bolinem, nebo soulově jemnou „This Time Around“, ve které Hughes rovněž zpívá hlavní part, a pomohl tak z alba „Come Taste The Band“ nakonec vytvořit hodně různorodou věc, vždy dokázal upoutat. Nejen ve výše zmíněné „Gettin´Tighter“ zaujme mnohem uhlazenější způsob bubnování Iana Paiceho, ten jakoby svou aparaturu jen z lehka hýčkal a vypracovával na ní svůj nový, podstatně tanečnější styl.

Lordovi klávesy už nějakou dobu nezněly podobně majestátně jako v časech „In Rock“, ale jejich civilnější ráz celkový sound alba rovněž výtečně ovlivnil a zajímavě dobarvil. Ostatně právě groove a celkové zabarvení spodních nástrojových proudů desku výrazně poznamenalo a způsobilo, že dodnes působí jako originál v rámci celé diskografie DEEP PURPLE, stejně tak je tomu v případě kytar Tommyho Bolina, jenž mnohdy nabídly třeba dvojminutová jazzově laděná sóla, tak jako tomu bylo v případě skladeb „Dealer“ nebo „I Need Love“, které Bolin napsal spolu s Coverdalem. Jeho trilky v těchto peckách nemají prostě konkurenci a instrumentálka „Owed To G“ odhalí velké fusion choutky.

Ostatně právě skladatelský tandem David Coverdale/ Tommy Bolin stál za vznikem největšího počtu skladeb a způsobil, že deska je vlastně spíše rocková, i když tak nějak delikátněji poslouchatelná a přes svou, mnohdy křehčí podstatu působí stále přímočaře a rockově. Znát je to už od úvodní „Comin´Home“, jenž ukázala rock´n´rolové srdce souboru, ale i v případě bluesové vypalovačky „Love Child“, postavené zejména na majestátním, pomalu se rozjíždějícím riffu. Právě kombinace sytého Coverdaleova hlasu a jemnější Bolinovi kytarové hry se stala pro desku signifikantní. Největší hymnou se nakonec stala uhrančivá „You Keep On Moving“ umístěná až v samotném závěru alba. Jde o skladbu, která měla vždy potenciál posluchače doslova paralyzovat, protože její osudové vyznění nabídlo vše ve špičkové kvalitě – nepopiratelnou snovou atmosféru, charismatický Coverdaleův hlas, geniální kytaru Bolina a rovněž ten nezapomenutelně šálivý zvuk Lordových kláves.

Bohužel se DEEP PURPLE pouhý rok po realizaci desky rozhodli skončit, a tak „Come Taste The Band“ zůstalo pravým originálem jejich dlouhé diskografie. Jak je dobře známo, kapela se dala dohromady až o osm let později, díky reunionu sestavy Mark II, která v roce 1984 vyslyšela naléhání fans a stvořila další báječnou jízdu nazvanou „Perfect Strangers“. Mezi tím David Coverdale nahrál dvě sólová alba a v roce 1978 dokonce postavil své, později velmi slavné WHITESNAKE, Glenn Hughes se začal jaksi topit v drogách a i přesto, že občas na něčí desce hostoval, jeho dalším významným počinem se stal až jediný zápis nahraný s Patem Thrallem na počátku roku 1982 – tedy milník osmdesátkového AOR vyšlý pod značkou HUGHES/THRALL. Hughesova dráha, díky nezdravé životosprávě, nabrala mnohem uspokojivější směr až v devadesátých letech, kde zmíněný hudebník, snad už definitivně vysekán ze všech průserů, naopak budil dojem velmi pilného dříče. Jon Lord a Ian Paice bezprostředně po prvním rozpadu DEEP PURPLE realizovali progresivně laděný projekt PAICE ASHTON LORD, aby se skrze několik hostovaček na deskách nejrůznějších hudebníků rovněž připojili ke Coverdaleovým WHITESNAKE. No a konečně kytarista Tommy Bolin vypustil už v roce 1975 svůj velmi dobře přijatý sólový debut „Teaser“, který odhalil mnohé z jeho jazz-rockových choutek. Na tento album, znovu za pomoci mnoha skvělých muzikantů (např.klávesista českého původu Jan Hammer), Bolin navázal mírně písničkovější dvojkou „Private Eyes“, bohužel však v závěru amerického turné, kde předskakoval britské kytarové legendě Jeffu Beckovi, došlo k tragédii a následkem nadměrné aplikace zakázaných látek Tommy 4.prosince 1976 velmi předčasně umírá. Jediné album DEEP PURPLE nahrané s ním, stejně jako další nahrávky, na kterých zní jeho nástroj, jsou však dnes velmi ceněny a patří k chloubě sbírek nejednoho kytarového fajnšmekra.

24.02.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz