DEEP PURPLE - Infinite

60%

Čtyři roky starý materiál „Now What?!“ budiž považován za začátek nové kapitoly existence těchto britských hardrockových legend. Šlo totiž o úplně první materiál, u jehož vzniku stál slavný americký producent Bob Ezrin, který kapele tehdy pomohl se z období deziluze a nečinnosti posunout, a rovněž po nepříliš zdařilých albech minulé dekády nalezl jejich ztracené sebevědomí a také chuť do další tvůrčí práce. Letošní materiál „Infinite“ je již jejich dvacátým studiovým albem a na svého povedeného předchůdce se snaží navázat. Jeho kvalit však nedosahuje. To budiž přičteno zejména skutečnosti, že se letos nepodařilo sestavit sbírku ze stejně silných skladeb a motivů jako v roce 2013. Nicméně i tento nový materiál je po zvukové stránce prvotřídně ošetřen a členové DEEP PURPLE působí i po sedmdesátce velmi vitálním a semknutým dojmem. Potvrzuje to už úvodní píseň „Time For Bedlam“, která představuje zvláštního předskokana nového materiálu a sice prostřednictvím futuristického ozvučení (Gillanův hlas je v úvodu a závěru skladby prohnán efektem) zde vetkaného do postaru zhotovených partů. Už od prvních momentů je patrné, že se DEEP PURPLE snaží přiblížit vlastním ranně sedmdesátkovým předlohám, konkrétně albům jako „Fireball“ nebo „Machine Head“. „Time For Bedlam“ má ambici někdejšího slavného otvíráku „Highway Star“, ale jeho dravosti a nápaditosti se ani vzdáleně nevyrovná.

Klávesy zastávají dominantnější roli před kytarou, což v minulosti nebylo zrovna pravidlem a ve výsledku tohle platí i pro další songy. Nová deska na mne vlastně působí hodně groovy a jakoby byl pro tentokrát Steve Morse vědomě upozaďován, což je strategie, která jde zcela proti dávné minulosti DEEP PURPLE, kdy byla kytara stěžejním nástrojem. Prvním, kdo se chopí sóla, je Don Airey, zatímco Steve Morse na jeho výstup naváže jen jakousi opatrnou hvízdalinkou. Z mého pohledu se kytarista drží po celou desku až moc zpátky, což by kdysi jeho temný předchůdce nedopustil. Často se zde děje, že převládá komunikace mezi Aireyho klávesami a rytmickou sekcí Roger Glover/ Ian Paice a Steve Morse je veden pouze jako nějaký stínový hráč, působí upozaděně a nezdá se, že s tím  má problém, protože to dnešní DEEP PURPLE s nějakými majestátními party a sólo výstupy opravdu nepřehání. Nebylo tomu sice jinak už na předcházejících deskách, ale letos je to zkrátka nápadné.

V současnosti u těchto bardů vládne demokracie a kapela už se nepodřizuje dominantní úloze jednoho či dvou muzikantů. Pokud by se podařilo složit sérii skvělých skladeb, nevadilo by to, v případě průměrnějších věcí, tak jako je tomu letos, deska vlastně působí jakoby s malou dávkou dramatizace. Celé album totiž vyznívá dojmem poměrně civilním, což z něho v mých uších dělá materiál, který jako by byl stvořen zejména k spokojenosti Iana Gillana, neboť skladby nebudí nápadný dojem a na několik prvních poslechů v nich musíte hodně hledat, abyste zde našli vůbec nějaké záchytné body. Z mého pohledu se nejvíce povedla výpravná balada „The Surprising“, která svou dominantnější akustikou trochu připomene minulé album. Řada dalších skladeb, jakkoliv jsou zřejmě samotnými muzikanty považované na desce za jedny ze stěžejních, něčeho podobného ani náznakem nedosahuje. Týká se to zjevně, jak druhého singlu „All I Got Is You“, nebo také poněkud mohutnější skladby „Johnny´s Band“, jenž nepostrádá nezbytně nutnou gradaci a mám z ní tak pocit, jakoby byla samotnými muzikanty favorizována. Zkrátka a dobře, současní DEEP PURPLE mne moc nebaví, nebo spíš - baví mne s přivřenýma očima. Navzdory mému velmi kladnému vztahu k jejich tvorbě ze sedmdesátých let tudíž tvrdím, že je to letos jen docela dobré, ale určitě ne natolik, aby se to jen na dostřel přiblížilo věcem, na kterých kdysi dávno v rockovém pravěku rostla sláva a věhlas téhle kapely. Skladba „Birds Of Prey“ jakoby symbolizovala onu přílišnou rozvážnost a logický nedostatek divokosti těchto starších pánů, což jim samo sebou nelze vyčítat nebo s tím kriticky operovat. Tohle je zkrátka život a po pravdě není dnes mnoho bandů, které ještě po padesáti letech od založení tvoří takováto, vlastně docela dobrá alba. A málem bych zapomněl: ten šestiminutový cover „Roadhouse Blues“ od THE DOORS také není zrovna věcí, která něco řeší.

13.04.2017	Diskuse (46)	Stray janpibal@crazydiamond.cz