DEEP PURPLE - Made In Europe

80%

Jak už jsem před pár dny popisoval, koncertní záznam „Made In Japan“ z roku 1972 se zapsal, díky své čistotě, muzikantské nespoutanosti a zvukové nepřikrášlovanosti, nesmazatelným písmem do historie rockové hudby a stále patří k úplně nejlepším a nejpřirozeněji nasnímaným živákům, jaké kdy byly realizovány. Je zjevné, že z tohoto pohledu „Made In Europe“ zaostává, což vůbec neberte jako důkaz nekvality zmiňovaného následovníka. Opravdu nejde o špatné album nebo dokonce věc nehodnou poslechu, naopak, ve srovnání s mnohými současnějšími živáky je i tento album velice zdařilý. Problém tkví spíše v editacích a dodělávkách, které mírně hatí přirozenost celého alba. Jde zkrátka o méně osvícenou a ryzí záležitost, nicméně sestava aktérů byla natolik geniální, že i tento záznam z jarního evropského turné DEEP PURPLE roku 1975 nelze jen tak přecházet.

Možná formě koncertního záznamu neprospěla atmosféra uvnitř DEEP PURPLE, kdy v průběhu evropské šňůry, tehdy konané na podporu alba „Stormbringer“, byl kytarista a hlavní skladatel Ritchie Blackmore již definitivně rozhodnut, co nejdříve z kapely odejít a nechat se unášet tužbou vlastního srdce. Na onom jarním evropském turné z roku 1975 to zkrátka byla rozlučka jak se patří a Ritchie nenechal svým spoluhráčům nic zadarmo, tudíž svého Stratocastera hodně provětral a nechal jej znít řádně do dáli a to za asistence celé hvězdné sestavy MKIII, která už (dost množná i rezignovaně) čekala, kdy na Ritchieho odchod dojde a rutinně s ním tyto štace odehrála. Za DEEP PURPLE však hovořila genialita tehdejšího personálního složení a jeho hudebních kvalit, což vlastně udržovalo záznam ve sféře vysoké kvality, vždyť kdy se kde poštěstilo, aby spolu na jednom pódiu vystoupila taková pětice naprostých hardrockových es?

Album „Made In Europe“ je vlastně uspokojivým dokumentem doby a zachycením sestavy MK III během koncertního tažení DEEP PURPLE Evropou. Pět skladeb zde zachycených lze považovat za logický výběr z posledních dvou řadových desek Párplů nazpívaných mladým Davidem Coverdalem. Vzhledem k tomu, jak dobrodružná, zvukově bohatá a skladatelsky dokonalá alba „Burn“ i následné experimentálnější „Stormbringer“ jsou, nemyslím si , že se z koncertního záznamu nakonec vytřískalo úplné maximum, byť ten nemůže být považován za žádný provar nebo kompromis. Některé skladby jsou samozřejmě prodlouženy o nejrůznější vsuvky, sóla a improvizace, za všechny budu jmenovat zejména „You Fool No One“, jiným je naopak ponechán poněkud strožejší ráz, každopádně si myslím, že těch pět skladeb, rozprostřených zde na ploše třičtvrtě hodiny, je vcelku málo pro zachycení toho nejlepšího z natolik pozoruhodného období kariéry DEEP PURPLE, že desku nakonec při srovnání se studiovými počiny neberu jako stejně zajímavou.

Jasně, že zde bylo znovu všechno na svých místech a každý muzikant odvedl parádní porci umu. Jon Lord  za svými klapkami hammondů, Ian Paice proháněl své škopky poněkud důrazněji než v případě alba „Stormbringer“, s drogami koketující baskytarista Glenn Hughes, jenž tolik toužil po nespoutaných hudebních výletech, improvizacích a koncertních dobrodružstvích, které mu byly i díky přítomnosti Blackmorea odepřeny, skvělý vokalista David Coverdale, jenž se ukázal mužem na svém místě a úlohu naprostého vokálního esa později jen a pouze stvrzoval a konečně Ritchie Blackmore, nazlobený, vážný muž  se svou nabroušenou kytarou a upjatě dramatickou manýrou, jenž svým spoluhráčům oplácel zlým pohledem, pokud někdo z nich vstoupil na pravou stranu pódia, která vždy patřila jen a pouze jemu.

Jasně že zde nechyběla ta největší klasika jako „Burn“ nebo „Mistreated“, ovšem dvěma songy, konkrétně „Stormbringer“ a „Lady Double Dealer“, byla zastoupena i poslední, vcelku podceňovaná řadovka, kterou si proti sobě kapela poštvala celou řadu rockerů, aby čas mezi oběma stranami vše nakonec vyžehlil. Chemie v kapele během turné sice už nebyla tak silná jako na počátku celého a velmi osvěžujícího působení Coverdalea a Hughese u DEEP PURPLE a znechucený Ritchie Blackmore také celé věci nepřidal, a proto má „Made In Europe“ do geniality „Made In Japan“ tak trochu daleko, ovšem ve srovnání s celou řadou novějších koncertních záznamů je deska velmi dobrá a v kontextu celé hardrockové a metalové scény je jí možno rovněž považovat za klasiku. 

22.02.2017	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz